Hrozivé siluety vrtulníků MH60 Black Hawks, zbytnělé kapotáží kategorie Stealth a úpravou pro speciální noční mise minimálně o půl tuny, téměř splývaly s nocí. Právě se, jen s tichým šelestem ztlumených hlav rotorů, přehouply „slepým místem“ v radarové síti, přes pákistánskou hranici, a v krytu hlubokých horských údolí zamířily jen k dvě stě kilometrů vzdálenému Abbottábádu.
Teď už se nemohli vrátit - teď už je nic nesmělo zastavit! Soustředění muži, představující elitu elit, Seal Team Six, kteří odpovídají přímo prezidentovi Spojených států, byli této noci pod velením ředitele CIA Leona Panetty. V černých kuklách a s nasazeným nočním viděním vypadali v matném světle palubních přístrojů jako výsadek z jiné galaxie, který nezadržitelně směřuje ke svému cíli. Byla doba mezi půnocí a kalným svítáním, a nejhledanějšímu teroristovi světa Usámu bin Ládinovi zbývalo již jen několik posledních desítek minut života, kterým zaplatí za smrt tří tisíc lidí, jež se před deseti lety stali oběťmi útočného džihádu na „newyorská dvojčat“. Z tmavého filmového plátna zní jako sugestivní prolog fragmenty autentických výkřiků, připomínajících 11. září roku 2001 – a Kathryn Bigelowová teď nabízí epilog.
V mužích, nehnutě sedících v kokpitu Black Hawků, pulsoval profesionálně zvládaný adrenalin, neboť všichni a každý z nich věděl, kdo je té noci jejich terč. Byli to chlapi, žijící ve stylu „mission impossibl““, muži s nejtvrdším výcvikem a také muži beze jména. A možná se někteří z nich v tuto chvíli modlili, aby to tak zůstalo, protože jejich jména jsou zveřejňována (s příslušnou krycí legendou) až v den jejich smrti. A oni dobře věděli, že v této dlouhé noci se bude umírat! Bylo 2. května roku 2011 a operace Neptun´s Spear vstoupila do své závěrečné fáze. V přísně střežené, nevadské Oblasti 51, odkud je vyslali, i v centrále Langley odkud je řídili, panovalo potlačované vzrušení, neboť všichni tu věděli, že se „neviditelní jestřábi“ právě začali spouštět na svoji kořist. A jedna drobná, nezničitelně umanutá žena s legitimací CIA na předsunuté afghánské základně, vyhlížela pod vysokou noční oblohou jejich návrat a měla oprávněný pocit, že právě (možná?) došla do cíle.
Kdyby bylo po jejím, svrhla by na tuhle opevněnou a nepřístupnou bin Ládinovu noru na předměstí Abbottábádu bombu, a srovnala by ji se zemí, ale opatrní šéfové rozhodli, že nasadí raději „kanárky“ ze Seal Teamu Six, trénované na to vletět do chráněného hnízda, zlikvidovat tam všechny ptáky, zamáznout případné stopy termickými granáty a třepotavě pak zmizet za obzorem. A tým Echo, který právě zahájil pozemní akci, tohle umí. Přežil tvrdé přistání a teď proniká domem a zanechává za sebou pláčící děti a mrtvé muže a ženy. A pak, za jedněmi dveřmi, nalezne sledovaný „jackpo““, a několika salvami ho přišpendlí k zemi. Zbytek je už jen rychlé doručení pytle na mrtvolu, rutinní vytěžení informací, jež nabízí místo činu a střelhbitý ústup v závětří systému Stealth, neboť pákistánské „ef šestnáctky“ se již vzpamatovaly, a řítí se zjistit, kdo jim doma takhle míchá kartami. Najdou tu ale jen uklizené zbytky po dokonalé práci profesionálů, kteří nikdy nebudou před televizními kamerami dekorováni za statečnost, ale jimž někdo jen lakonicky řekne: „Dobrá práce chlapi, ale dávejte dál bacha, protože tahle válka ještě neskončila!“
- 30 minut po půlnoci / Joel Edgerton zdroj: Bontonfilm
- 30 minut po půlnoci / Jessica Chastainová zdroj: Bontonfilm
Pro Mayu, která před osmi lety vyměnila bezpečí virginské základny CIA za explozivní, nepřátelský terén, v němž neúnavně pátrá po bin Ládinově zkušeně zametané stopě, však skončila minimálně jedna důležitá bitva. Na jejím počátku byla terénní misí nepolíbená, ale o to odhodlanější agentka, která rychle pochopila, že americká ambasáda v pákistánském Islámábádu je úplně jiná adresa nežli komfortně bezpečné kanceláře v Langley. Na konci této cesty pak stojí okoralá žena se sotva zhojenými jizvami na duši, pro kterou se stalo mučení vězňů, zalykavý waterboarding, zničující bedna a vodění na psím obojku, rutinní součástí výslechů, protože životně důležité informace je přece třeba získat za každou cenu. Princip je jednoduchý a účinný jako mokrý hadr přes tvář, pomalu přelívaný vodou: Kdo bude lhát, tohoto to bude bolet tak dlouho a tak intenzívně, až mu konečně dojde, jak absolutně bezmocný a vydaný na pospas čemukoli tu je - zlomí se a začne mluvit. A také je to vyprahlá žena, která přišla o řadu svých přátel a kolegů při největším sebevražedném útoku Talibanu na základnu CIA a sama málem zahynula při explozi v hotelu Marriott. Čúza, vopruzka a motherfucekr, která dýchá velkým šéfům na záda a nutí je dát povel k akci. Taková je agentka Maya, která věřila svým instinktům, dělala, co měla a co musela – a v podání Jessicy Chastainové to odváděla tak dobře a přesvědčivě, že si za to možná půjde za pro Oscara.
To exmanželka Jamese Camerona, režisérka Kathryn Bigelowová, má již s Oscary své zkušenosti. Ostatně pár jich Cameronovu Avataru vyfoukla před nosem, když si její drsné válečné drama Smrt čeká všude, odneslo z devíti nominací šest zlatých sošek (včetně těch klíčových za nejlepší film, režii a originální scénář). A teď do toho jde s pěti nominacemi (za nejlepší film, herečku v hlavní roli, scénář, střih a zvukové efekty) znovu. Oscarové žně evidentně nebudou tak úžasné, ale Argo bude mít vážného konkurenta, a fakt bych se divil, možná by mi bylo i líto, kdyby tenhle „Největší hon na člověka v historii“ (jak praví slogan tohoto filmu) ve finále vůbec nezabodoval.
Jakoby se tu testosteronová Kathryn, která dokázala, že akci umí líp, než někteří chlapi, již v Bodu zlomu a dramatickou rekonstrukci skutečných událostí natrénovala v severním Atlantiku (viz K 19: Stroj smrti), tak trochu vracela do svých předchozích, oscarových stop.
Jen umanutého seržanta Jamese (Jeremy Renner), velícího pyrotechnickému týmu v Bagdádu, tentokrát vystřídala zaťatá agentka CIA Maya (Jessica Chastainová, která již v Zemi bez zákona prokázala, že hodně vydrží) pohlcená svojí misí v Pákistánu, kde narazila na síť kurýrů, jež ji možná přivede na stopu přízračné bestie, která musí zemřít. To, co chlapskému publiku dávala v iráckém thrilleru Smrt čeká všude po lopatách, odměřuje nyní ve válečném dramatu 30 minut po půlnoci opatrněji a uvážlivěji. Syrovost, realističnost, všudypřítomnost smrti a divácky skousnutelná delší stopáž jsou konstanty, které zůstávají, ale větší akcent je tu položen na popis mechanismu pracného stopování v nepřátelském terénu, na jehož konci je bytelná, věrohodně a v tempu brilantně natočená akce. Její pětadvacetiminutová stopáž téměř dosahuje času, který na ni tehdy skutečný Seal Team Six potřeboval, což bych nepokládal za náhodu, ale rafinovaně zakódovaný záměr (s elitní údernou jednotkou to Kathryn prostě umí). A přestože opulentní stopáž bez dvaceti minut naplní tři hodiny, spoustu času zabere byrokratická macha zpravodajské práce a pointa je očekávaná a tisíckrát médii propraná, dokáže Bigelowová udržet vaši pozornost a vzbudit zvědavost těch, kterým je tu dána příležitost nahlédnout za jinak pečlivě střežené kulisy a vidět, jak to tehdy (byť s jistou filmařskou licencí) skutečně bylo.
Dva roky po zabití Usamy bin Ládina tedy nastal čas na filmovou reflexi (která se tak nějak dala čekat), jen byla zásadní otázka, kdo a kdy do toho půjde. Řekl bych, že Kathryn Bigelowová byla dobrá volba, která nezklamala. Téma snesla z úrovně řídících centrál a porad na nejvyšší úrovni, do výbušného terénu, kde se nakonec bude stejně rozhodovat. A odvážně přiznala i jeho prokazatelné kontroverzní kontexty, kdy každý prostředek vedoucí k cíli je dobrý prostředek, bez ohledu na morálku, přijaté konvence či proklamace amerických prezidentů. V téhle ultimátní válce je prostě vše povoleno, daná pravidla se běžně porušují ve vyšším zájmu, což nakonec vede k lehce znejisťujícímu pocitu, že obě strany někdy bojují stejně odpudivými prostředky. A všichni, kteří tímto peklem procházejí (ať jsou na straně Dobra nebo Zla) jsou nějak ušpinění a jen někteří (málokdo z nich) mají ještě šanci ze sebe tuto špínu smýt.
Předností konceptu, jenž propojuje dramatičnost fikce a autentičnost dokumentu, který tu Bigelowová nabízí je, že nám nic vlezle nepodsouvá a explicitně neobhajuje. Jen předkládá, často i nepříjemná, fakta a verdikt (pakliže je vůbec nějaký zapotřebí) ponechává na nás. Vychází přitom z konzistentního scénáře Marka Boala (s nímž spolupracovala již na oscarové Smrti), který ukazuje spíše skrytý rub permanentní války, jež vysává, deformuje a poznamenává ty, kteří ji bezprostředně vedou. Na to, že tu spojily své síly především dvě talentované ženy, režisérka a představitelka hlavní role, je 30 minut po půlnoci místy docela drsný, syrový a neučesaný spektákl, který nabízí čisté filmařské řemeslo a sto padesát sedm naplněných minut, kdy se nudit nebudete.¨
Čekal jsem příběh orámovaný vítězně vlajícími americkými vlajkami a zalidněný postavami, plnící svoji misi s myšlenkou na vlast, biblí pod polštářem a pěstí přitisknutou k srdci. Dostalo se mi jedné vyděšené, vyhaslé, ale stále se rvoucí agentky, zaprášené, rutinní a ubíjející zpravodajské práce v terénu, brutálních výslechů, vědomě překračujících hranice povoleného, morálního a lidského, slepých uliček v nichž balancují vyšetřovatelé, po kterých se chtějí výsledky i dodržování pravidel (což dohromady téměř nefungue) a také skrytých narážek na to, jak neblaze se pod vytěžováním informací podepsala odhalení z Guantánama. V duchu jsem za to Kathryn Bigelowové poděkoval. Očekávaný (a hlavně obvyklý) hypertrofický patriotismus, příznačný pro hollywoodské snímky s touto tematikou, jehož vědomé potlačování je vskutku raritní, se nekonal. Bylo to příjemné překvapení a silný a oslovující zážitek! Na vašem místě bych si ho nenechal ujít.
ZERO DARK THIRTY
USA 2012, 157 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Kathryn Bigelowová. Scénář: Mark Boal. Kamera: Greig Fraser. Hudba: Alexandre Desplat.
Hrají: Jessica Chastainová (Maya), Jason Clarke (Dan), Kyle Chandler (Bradley), Mark Strong (George), Jennifer Ehleová (Jessica), Herold Perrineau (Jack).
V kinech od 21. února 2013
