On je detektiv ze staré školy, ona mladá, na první pohlední pohled nepřístupná vyšetřovatelka. Přesto musí najít společnou řeč, aby vyřešili odložené případy, než budou promlčeny. Herci Miroslav Krobot a Marika Šoposká se potkávají v kriminálním seriálu Oktopus. První ze třinácti dílů odvysílá Česká televize 28. srpna. V realitě takzvané pomníčky řeší skupina Tempus, zabývá se zejména nevyřešenými případy vražd a násilných úmrtí.
Za seriálem Oktopus stojí podobný tým jako za krimisérií Rapl, kde drsného, charismatického policistu ztvárnil Hynek Čermák. Podle kreativního producenta Josefa Viewegha je kapitán Dítě ze seriálové novinky téměř Raplovým protipólem. Nejezdí autem, ale vlakem, nemá rád zbraně ani honičky. Má ovšem i své slabosti, neodolá totiž karbanu a sázkám.
„Kapitán Dítě je povahou hráč, potřebuje výzvu, vzrušení, chce zažívat napjaté situace. Tuhle vlastnost postrádám, takže pro mě bylo zajímavé dostat se do jeho způsobu myšlení. Na druhou stranu je to výtečný analytik, výborný detektiv, který má právě díky svému hráčství smysl pro logické myšlení,“ říká o své roli Miroslav Krobot.
Šoposká není naivka a Hádek sbírá policejní bundy
Slovem Oktopus seriáloví policisté interně označují „oddělení kontroly termínově ohrožených případů útvaru S“. Dítě byl jediným pracovníkem tohoto oddělení, dokud k němu nebyla přidělena kapitánka Fáberová. Pro herečku Mariku Šoposkou šlo o první příležitost zahrát si kriminalistku.
„Není naivka, princezna,“ představuje svou postavu. „Opravdu není nijak zvlášť roztomilá ani sympatická. Spíš naopak. Což není úplně charakter, který by mi režiséři nabízeli moc často. Nosnou linkou detektivek jsou hlavně případy samotné, ale v Oktopusu jsou zajímavé také vztahy mezi jednotlivými postavami.“
Navíc je tu ještě nadřízený obou – podplukovník Schwarz v podání Kryštofa Hádka. Moderní manažer a kariérista. Jeho podivnou libůstkou je sbírání policejních bund a nášivek, které si vozí ze zahraničních kriminalistických sympozií.
Hádek Oktopus natáčel záhy po seriálu Volha, kam ho také obsadil Jan Pachl. Nestihl se tak ještě „zbavit“ postavy řidiče z dob normalizačního Československa a v prvních natáčecích dnech se mu prý do dialogů pletlo řidičovo příznačné „voe“.
V hereckém obsazení se diváci setkají ještě se Zuzanou Stivínovou coby laborantkou forenzní expertizy či Jaromírem Hanzlíkem, tedy seriálovým policistou, jemuž návrat ke starým případům zpestřuje penzi.
Méně gangsterů, více zločinů spáchaných „normálními lidmi“
Seriál se soustředí výhradně na vyšetřování odložených případů, takzvaných pomníčků. Tvůrci hledali formát, jímž by se zásadněji odlišili v současné záplavě detektivek.
„Perspektiva vyšetřování v Oktopusu je zcela obrácená, čas plyne výrazně pomaleji než v okolním světě, nehraje se o minuty, ale o roky. Práce našich detektivů tak vzdáleně připomíná archeologii, kdy se pod zašlými nánosy prachu odkrývají nevyřešené zločiny,“ vysvětluje Jan Pachl, jenž je režisérem a zároveň (spolu s Petrem Hudským) scenáristou novinky.
Seriál nemá být rekonstrukcí skutečných případů, těmi se tvůrci nanejvýš inspirovali. „Snažíme se vyhýbat mafii nebo gangsterům, protože pro ně je to svým způsobem práce a jsou zlí a vlastně i docela nudní – už ze své podstaty. Chceme ukázat situace, kdy normální člověk se zajímavým charakterem dokáže spáchat zločin,“ upřesnil Viewegh.
Řešit se bude třeba korupce. Podnětem ke zřízení oddělení Oktopus je pak Dítětův „kostlivec ve skříni“, třicet let starý a už promlčený případ, při jehož vyšetřování tehdy mladý Dítě slíbil matce oběti, že najde pachatele.
Svědomí dožene pachatele jen ojediněle, říká vyšetřovatel skutečných pomníčků
Seriálový Oktopus má předobraz ve skutečné pracovní policejní skupině, která se věnuje kriminalistickým „pomníčkům“. Pod názvem Tempus funguje od roku 2013. Podle jejího šéfa, plukovníka Radka Šmejdy, mezi neobjasněnými spisy převládají vraždy či případy pohřešovaných osob, které pravděpodobně zemřely násilnou smrtí.
Podnětem k novému vyšetřování bývá zejména zjištění nových skutečností, v tomto směru pomáhají stále modernější metody. Policie ČR také na letošní rok, podle zahraničního vzoru, vydala kalendář nevyřešených případů. Už podruhé. Distribuován je především do věznic.
I díky tomu, že odsouzení měli vybrané případy znovu na očích, se k vyšetřovatelům dostaly nové relevantní informace. Ojediněle doznání učiní sám pachatel, protože ho podle Šmejdy později doženou výčitky svědomí či strach z případného potrestání od soudu nebo na sklonku svého života nechce „odcházet s určitým tajemstvím“.
U odložených případů se také sleduje promlčecí doba. „V průběhu let byla stanovená délka promlčecí doby postupně navyšována. Je však třeba vycházet z délky, která platila v době spáchání předmětného skutku. Například v roce 1989 byla promlčecí doba vraždy dvacet let. Současná promlčecí doba u vraždy je patnáct nebo třicet let,“ upřesnil Šmejda.
Dodává, že uplynutí promlčecí doby nemusí ve všech případech znamenat, že pachatel nemůže být za takový čin trestně stíhán. Trestní zákoník totiž upravuje také podmínky přerušení promlčecí doby. Došetřují se ale i případy, za něž pachatel už potrestán být nemůže. „Neméně důležitou stránkou je také pro poškozené nebo pozůstalé znát osobu pachatele a případně motiv,“ vysvětlil Šmejda.
Nejstarší neobjasněná vražda v interních přehledech policie se datuje do roku 1974.
