ROZHOVOR. Jméno toho, kdo obdrží letos Nobelovu cenu za literaturu, bude známo příští týden. S loňskou laureátkou, běloruskou spisovatelkou Světlanou Alexijevičovou, se ale čeští čtenáři mohli osobně potkat už tento týden. Na festivalu Pražské křižovatky mluvila o své tvorbě i o setkání s Václavem Havlem. A také poskytla rozhovor České televizi.
Nemrzí vás, že se vás novináři často ptají na politiku a už méně na vaší tvorbu?
Ano, mrzí. Politika mě vlastně moc nezajímá. Je to úplně jiný svět, mnohem jednodušší. Mě zajímá to, co zkoumá literatura - lidská tajemství. Ale to, čemu jsem se věnovala třicet let, a to, že jsem sepsala dějiny rudého impéria, na to se dá dívat různě. Politika to vlastně je, ale je vyprávěna lidskou řeči.
Myslíte si tedy, že je Nobelova cena politizována?
Nemyslím si to. I když přemýšlím o autorech, kteří ji mají. Vím, že to je jeden z argumentů proti mně, ale když jsem byla ve Švédské akademii, měla jsem pocit, že politika je to poslední, co ji zajímá. Ale přesto samozřejmě potřebují někoho, kdo má čistou politickou reputaci. Někdo, kdo podporuje Putina, těžko dostane Nobelovou cenu, i když všechno je možné.
Přijela jste na divadelní festival, který připomíná památku Václava Havla, máte na něj nějakou vzpomínku?
Ano, potkali jsme se párkrát na Festivalu spisovatelů. Už si ani nepamatuji, čemu se věnovali. Moc dobře si ale vzpomínám, kdy jsem ho viděla úplně poprvé. Byla to diskuze a Havel si povídal na scéně s nějakým americkým spisovatelem. Bylo tam hodně lidí a tématem diskuze byla nenávist.
Tehdy padla zeď a ve vzduchu bylo hodně historických výčitek. Například když v Polsku v obchodě slyšeli ruštinu, tak vám nic neprodali, v Litvě byla situace podobná. V té době to bylo aktuální téma a řešilo se i na diskuzi. Napadlo mě tehdy, že Havel je ztělesněním Platónových idejí, že intelektuálové mají řídit stát. A že je dobře, když se to povede.
Píšete nyní další knihu?
Připravuji teď dokonce dvě knihy. Jedná je o lásce a ta druhá o stáří. Civilizace nám darovala dvacet až třicet let navíc. Lidi nikdy nežili tak dlouho, zvlášť ne u nás, a neví, co se svým životem počít. Dělat zavařeniny na chatě není žádná zábava. No a kniha o lásce, to jsou příběhy žen a mužů. O lásce. Nevím, já svoje knihy píšu dlouho.
Osmašedesátiletá investigativní novinářka a prozaička se narodila na Ukrajině běloruskému otci a ukrajinské matce. Pro své postoje a tvůrčí otevřenost se stala v Bělorusku persona non grata. Její dokumentární způsob psaní se označuje za „román hlasů“. Jako novinářka i jako spisovatelka se zaměřuje na (post)sovětská témata. Její mozaika rozhovorů Doba z druhé ruky - Konec rudého člověka se stala Knihou roku 2015 v anketě Lidových novin.
