V rámci festivalu Jeden svět je možné se zamyslet i nad otázkou sexuální orientace. Snímek režiséra a scenáristy Sébastiena Lifshitze Neviditelné lásky se promítal i na festivalu v Cannes, kde sklidil zaslouženou pozornost. Jedenáct starších francouzských gayů a leseb v dokumentu vypráví poměrně s nadhledem o své nelehké a složité životní situaci, kdy si uvědomili svou odlišnost a následně byli nuceni za možnost volby sexuální orientace bojovat.
Díky výbornému výběru respondentů se před divákem odvíjí mozaika barevných příběhů a kaleidoskop rozmanitých charakterů, z nichž se každý s touto problematikou vyrovnával po svém. Jelikož se jedná o generaci dnešních šedesátníků až sedmdesátníků, kteří dospívali v šedesátých letech, podařilo se tak režisérovi přes své respondenty dosadit do snímku dramatickou linku. Společenské konvence totiž tehdy absolutně nepřipouštěli jakoukoli odlišnost a jinak orientovaní jedinci byli okamžitě odsunuti na okraj společnosti.
Většina hrdinů dokumentu se s touto rolí odmítla smířit a začala za své právo na plnohodnotný život i s odlišnou orientací bojovat. Snímek Lifshitze přináší velice sofistikovaný a především inteligentní vhled do světa homosexuálů. Přesto, že místy vzbuzuje smích, nejedná se o výsměch. Na diváka působí, přes složitost a vážnost problematiky, optimisticky. Každá z postav musela projít procesem uvědomění si toho, co je, kam směřuje a hlavně kam chce dojít, a vesměs svůj boj o místo na slunci vyhrála. Z jejich otevřeného vyprávění je cítit nadhled, radost ze života a mladistvý elán. Navíc své svědectví podávají inteligentním způsobem, a to přesto, že ne vždy se jedná o intelektuály. Naopak, snad nejvíce sympatií sbírá sedmdesátiletý pasák koz, jenž s odzbrojující upřímností hovoří o své bipolární orientaci.
Film úspěšně boří předsudky a představuje konečně homosexuály jako „normální“ lidi. Žádné „vykrouceninky“ a zmalovaní tranvestité, obraz úchyláků je vymazán. Obyčejní muži i ženy tu s přehledem hovoří o svých touhách, láskách, zklamáních i nadějích.
Výsledný dojem filmu Neviditelné lásky trochu potlačuje skoro dvouhodinová stopáž, což je na dokument opravdu dost, ale zase na druhé straně ho umocňuje působivá kamera, archivní fotografie a citlivě vybraná hudba. Obraz světa často v závěru festivalu dokumentů vyznívá velmi tragicky, proto přítomnost každého takového snímku, který přináší poměrně optimistický pocit, je vskutku vítaný.
Festival Jeden svět 2013 film Neviditelné lásky promítá v Praze ještě:
09.03., 13:00 Světozor velký sál
13.03., 17:30 Evald
