Praha – Italský režisér, herec i producent Nanni Moretti přijel osobně na filmový festival Febiofest, aby zde představil svůj poslední film Habemus Papam (Máme papeže). Na zahajovacím večeru festivalu zároveň převzal cenu Kristián za přínos světovému filmu.
Nanni Moretti byl také hostem pořadu Studio24, kde kromě jiného zavzpomínal i na své začátky. „Když jsem skončil gymnasium, nechtělo se mi dále příliš studovat a také na filmovou školu brali jenom ty, kteří už měli titul. Chtěl jsem tedy dělat asistenta třeba u bratrů Tavianových a dalších italských režisérů. Naštěstí mě tehdy všichni odmítli. Začal jsem tedy své nápady točit sám na osmičkovou kameru. Ovšem musím přiznat, že kdyby za mnou nyní přišel někdo s podobnou prosbou, jako já tehdy, a sice, že bych dělal asistenta, a kdyby tam byla nějaká rolička, tak bych ji bral také, asi bych si myslel, že je trochu zmatený, že vlastně neví, co chce dělat,“ vzpomínal s nadhledem režisér.
„Ve svém snímku Máme papeže jsem chtěl vyprávět o člověku, který se vzdává svých ambicí, protože se cítí nepřiměřen k funkci, do které je povolán. Mnozí diváci se trochu divili, že ten papež je tak lidský, ale, prosím vás, když není lidský papež, tak kdo potom? Zajímal mě ten obrovský rámec, ona reprezentativnost, kterou Vatikán a katolická církev má, ale pak stačí jedno malé gesto člověka, který odcouvá z balkonu, a najednou se odhalí nahota moci,“ rozhovořil se filmový tvůrce.
Italský režisér dále přiblížil svůj způsob filmování, prozradil i některé své pochybnosti, které přicházejí hlavně s věkem. Zveřejnil i své překvapení nad reakcí církve, kdy počáteční nedůvěru vystřídal shovívavý respekt.
Nanni Moretti se narodil v severní Itálii v roce 1953 rodičům, kteří byli učitelé. U filmu začínal jako producent, v roce 1973 režíroval své první dva krátké filmy. Jeho první celovečerní film Io sono un autarchico je z roku 1976. Další film Sogni d'oro získal Stříbrného lva na 38. benátském Mezinárodním filmovém festivalu. Za film La Messa è finita získal Stříbrného medvěda - zvláštní cenu poroty na 36. Berlinale. Nejvýraznější úspěch mu však přinesly filmy Caro Diario (1993), Aprile (1998) a především La stanza del figlio (Synův pokoj - 2001), který získal Zlatou palmu v Cannes.
Moretti rovněž rád ve filmech vystupuje jako herec, do svých pěti snímků dokonce obsadil svého otce Luigiho. Většinou totiž pracuje s lidmi, která zná, a se svými oblíbenými herci pak průběžně spolupracuje. Ve svém posledním filmu Habemus Papam (Máme papeže) hraje psychoanalytika, který je k čerstvě korunované hlavě církve povolán. Snímek pojednává o fiktivní volbě nového papeže, jejíž vítěz se psychicky zhroutí a z uzavřeného místa volby následně uteče.
