„Vzdálenost mezi lidmi může být bezbřehá.“ Spisovatel Jiří Hájíček v chystané novince neopouští jihočeský domovský přístav a vlnobití rodinných vztahů. Alespoň se zdá z náznaků ukázky, která předznamenává jeho další román. Plachetnice na vinětách by nakladatelství Host, pokud to situace na kulturní scéně umožní, chtělo vypustit 11. května.
Nadějné knižní vyhlídky: Hájíček vypouští Plachetnice na vinětách
Hájíček (držitel dvou cen Magnesia Litera) se ve svých povídkách i románech přidržuje jihočeského regionu – ať už jsou to nelegální kopáči vltavínů ve Zlodějích zelených koní, nebo zatopení vesnic kvůli výstavě Jaderné elektrárny Temelín v Rybí krvi. Místo a jeho historie nebývají jen kulisami (už vůbec ne „malebnými“), ale zasahují často výrazně do rodinných vztahů.
Hrdinkou „Plachetnic“ je rozvedená docentka literatury proplouvající mezi vzpomínkami na dětství a zároveň vyhlídkami na stáří. Oboje v ní vyvolávají návštěvy u rodičů a snahy urovnat vztahy se sestrou. Letní pobyt v rozpáleném Českém Krumlově zároveň rozdmýchává románek s mladým knihkupcem, naplněný milostným očekáváním a také literárními konotacemi.
Ukázka z knihy:
Marie se uviděla v zrcadle. Pod malou elektrickou zářivkou nad umyvadlem ji pálily oči. Namodralé rty, pobledlá, unavená tvář, kruhy pod očima. Její čelo nebylo čisté. Zamračené nebe z dávných dob nad Českým Krumlovem. Morová rána.
Začala se svlékat, pohyby vláčné, sama v umakartovém jádru starého panelákového bytu. Nalíčená tvář v zrcadle jí připomněla masku ze staré commedie dell'arte. Jednu z postav na stěně maškarního sálu krumlovského zámku. Nahlas se zasmála. Sáhla si do masky Kolombíny vatovým polštářkem.
Únava se soustředila v hlavě, ve spáncích, žízeň drhla v hrdle při polykání. I jazyk měla namodralý.
Najednou jí nervy rozdrnčel ostrý zvuk telefonu. Vyzvánění šlo ze zadní kapsy jejích kalhot, od zadku se vibrace rozlézaly po páteři nahoru. Sáhla pro plochý mobil, hned jí z dlaně upadl do umyvadla. Zažloutlá keramika byla suchá.
„Policie České republiky, strážmistr Soukal. Vy jste Marie Solecká?“
„Ano,“ zachraptěla do telefonu.
