Po více než šedesáti letech vyšlo aktualizované kritické vydání jedněch z nejznámějších českých básní: Máje od Karla Hynka Máchy. Připravil ho tým odborníků z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Po desítkách let se jim podařilo nahlédnout podrobně do jediného dochovaného úplného rukopisu.
Lyricko-epickou básnickou skladbu vydal Mácha poprvé vlastním nákladem v roce 1836. Dnes základní dílo české literatury čtenáři ale nejprve nepochopili a nepřijali. Až zhruba o dvacet let později Máchovo dílo „objevili“ spisovatelé, kteří se na básníkův odkaz rozhodli navázat, jako například Jan Neruda. Následně nakladatelé začali Máj postupně vydávat znovu. Jeho podobu nicméně ovlivňovala doba, v níž báseň vycházela.
„V devatenáctém století, především v jeho druhé polovině, byli vydavatelé ovlivňováni takzvanými brusy jazyka českého, tehdejšími puristickými snahami vyčistit pravopis od germanismů a dalších cizích příměsí,“ upřesnil spoluautor kritického vydání Michal Charypar.
Změny v textu vznikaly ale třeba i jen obyčejnou nepozorností. „Verš 195 druhého zpěvu zní ‚marná to touha v zašlý svět‘. V posmrtném vydání z roku 1845 ale máme nemotivovanou změnu na ‚mravná to touha v zašlý svět‘, což pochopitelně mění smysl celé pasáže,“ uvádí Charypar příklad z neúplného přetisku Máje.
Rukopis nelže
Od prvního publikování se Máj objevil ve stovkách vydání, včetně překladů. Nové vědecké i čtenářské vydání připravovali odborníci z Ústavu pro českou literaturu tři roky. Na rozdíl od předchozí generace editorů měli možnost pracovat přímo s Máchovým rukopisem, který vlastní soukromý majitel.
Rukopis prošel nyní nejen jazykovou, ale také chemickou analýzou. Ukázala, že Mácha použil hned tři druhy inkoustu a v psaní se občas dopustil i pravopisných chyb. Pod mikroskopem tak literární pracovníci například rozeznali, že básníkovi se podařilo napsat s hrubkou slovo „zyma“, až následně ho přeškrtal a nahradil správnou podobou s měkkým „i“.
V kritické hybridní edici nakladatelství Akropolis podobným způsobem vyšla už díla Petra Bezruče, Františka Gellnera a Karla Hlaváčka.
