Atraktivní soudobé nastudování Molièrova Misantropa připravil v závěru sezony soubor Švandova divadla. Režie slovenského režiséra Lukáše Brutovského vede diváky k přirozeným aktualizacím a zamyšlením nad konvencemi, společenskou přetvářkou a vyřčenou pravdou, která může být drsná.
Veršovanou satirickou komedii o skutečném citu, morálce a dobrovolném vyčlenění se ze společnosti reprezentuje hlavní hrdina Alcest v podání vynikajícího Filipa Čapky. Jeho temperamentní bojovník za pravdu udrží tempo a energii přes dvě hodiny dlouhé inscenace. Alexandrín umí po smyslu rozdělit tak, že jeho promluvy působí civilně a rozhořčení vážně. Tento rozhněvaný mladý muž rozpoutá náruživou diskusi všude, kde se objeví.
Škoda, že k sobě v tomto ohledu nemá rovnocennou partnerku. I když to Evě Josefíkové v roli obletované Celimeny a v nápaditě designovaných černobílých kostýmech Zuzany Hudákové moc sluší, svým hereckým rejstříkem ještě Čapkově zkušenosti nestačí. Jako pár nejlépe Alcest s Celimenou fungují ve chvílích přitažlivosti, která je více než co jiného spojuje. Bytostná opravdovost Alcesta zcela pohltí, hledá úlevu v citu, neopětovaném se stejnou intenzitou.
Misantrop je ve Švandově divadle zaníceným idealistou se vším všudy. Plamenná síla jeho ega mnohé osloví, jiné odrazuje, jak tomu bývá u rebelů. Silný mravní apel a filozofující pasáže titul odlišují od jiných autorových dramat. Udržet společenské postavení má svá pravidla, vymanit se z nich znamená vydat se cestou poustevníka. Misantrop přináší také téma lásky a závislostí, realizujících se v intimních i veřejných předpokojích salonního života, kterým Alcest sice pohrdá, ale vášnivě rád s ním soupeří.
„Moc mě to zraňuje to, co se děje dneska,“ říká Alcest v dialogu s přítelem Filintem (David Punčochář). I Punčochář se snaží o přirozené frázovaní, takže sledujeme obsah rozhovoru více než formu, což je dobře. Zásluhy na aktuálním vnímání jazyka patří překladu Vladimíra Mikeše a úpravám textu režisérem, na nichž se podílel spolu s dramaturgem Mirem Dachem. Moliér se pak o to více stává hrou rezonující s dobou, prostředí dvora nahrazuje přijímací hala s moderními plastovými paravány, kelímky, židlemi.
Scénickou dekoraci (Jozef Ciller) tvoří postupně odstraňované a ne zcela stabilní estetické zástěny. Jako symbol toho, že zdi, které mezi sebou stavíme a mezi nimiž se jako v labyrintu hledáme, mohou být vratké. Navíc ryzí cit nepotřebuje hru na schovávanou. V představení hraje důležitou roli i sedací nábytek. Alcest s sebou nosí své sveřepé já, ikonickou černou thonetku. Seladonům zase patří mondénní průhledná křesílka. Jejich klauniády, ilustrující povrchnost dvorské zábavy, místy vyčpívají.
V herecky různorodém kusu svéráznou komikou zaujmou pletichářská Elianta Martiny Krátké nebo samolibý veršotepec Oront Marka Pospíchala. Obrazy dokreslují „šachové partie“ židlí, konfety a šampaňské. Na to, zda si Alcest po různých peripetiích nakonec vybere svět s lidmi, nebo bez nich, se můžete do Švandova divadla přijít podívat v první repríze Misantropa hned 1. června od 19h.
