Uplynulo sto třicet let od narození Bohuslava Martinů, jednoho z nejproslulejších českých skladatelů. Institut, který nese jeho jméno, nedávno získal dosud neznámou umělcovu skladbu a formou on-line přenosu ji v pondělí poprvé představil veřejnosti.
Martinů se inspiroval třeba přeletem Atlantiku. K poslechu je dvacet minut jeho nově nalezené hudby
Události: K poslechu je nově nalezená skladba od Bohuslava Martinů (zdroj: ČT24)
Když badatelé z kterékoli části světa potřebují něco vědět o českém skladateli, který zemřel v roce 1959, obrátí se na Institut Bohuslava Martinů. I organizaci s pětadvacetiletou historií ale dokáže překvapit vzácný nález.
Jde o ranou verzi Smyčcového kvartetu č. 2 H. 150. Martinů ji napsal v první polovině roku 1925 v Paříži a věnoval českému orchestru. Part se ale nedávno objevil na americké aukci, kde si ho všiml německý hudebník. Viloloncellista Jan Vogler koupil rukopis od obchodníka na Floridě. Sám přitom netušil, že se jedná o neznámou ranou podobu díla.
Důvod, proč Martinů napsal druhou verzi, je prozaický. Orchestr k němu měl kritické výhrady. Z původní verze zbyla jen část. „Pro toho, kdo důvěrně zná druhý kvartet Martinů, bude druhá věta známým polem, ale ta první a třetí budou velikým překvapením,“ říká ředitel institutu Aleš Březina.
Symbolicky není překvapivé, že se part objevil právě ve Spojených státech, kde hudbu Bohuslava Martinů nadšeně přijali po jeho útěku z okupované Francie v roce 1941. Zásadní tvůrčí léta skladatel prožil kolem Manhattanu. Vedle Institutu Bohuslava Martinů tak pondělní večerní koncert Zemlinského kvarteta přenášelo i České centrum v New Yorku.
Inspirace přeletem Atlantiku
Martinů patřil k nejplodnějším skladatelům a řada jeho děl slavila úspěchy po celém světě. Vedle Antonína Dvořáka je považován za nejvýznamnějšího českého symfonika a za jednoho z posledních českých skladatelů vážné hudby se světovým renomé.
Někdejší houslista České filharmonie se skladatelsky vyhranil až ve 20. letech 20. století, tedy po třicítce. Dospěl k modernímu projevu, ovlivněnému jazzem, impresionismem, neoklasicismem, anglickým madrigalem, stejně jako českými a moravskými lidovými písněmi. Jeho originální tvorba se ale dosti lišila od ostatní dobové tvorby. Celkem složil 387 děl, například šest symfonií, 15 oper, 14 baletů a řadu orchestrálních, komorních či vokálních skladeb.
Prvním světovým úspěchem Martinů se stala orchestrální Vřava (La Bagarre), inspirovaná Lindberghovým přeletem Atlantiku, která byla poprvé provedena v Bostonu (1927) za řízení Sergeje Kusevického. K dalším známým skladbám patří třeba baletní pásmo Špalíček, jednoaktová opera Veselohra na mostě, kantáta Epos o Gilgamešovi, opera Řecké pašije či kantáta Otvírání studánek. Trvalý ohlas má u posluchačů „opera snů“ Julietta („Je to vlastně jakýsi bizarní sen,“ řekl o ní Martinů) a symfonické Fresky Pierra della Francesca, v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura navozuje nekonečný svět imaginace.
Narození ve věži
Syn ševce a pověžného se narodil v prosinci 1890 v bytě o jedné místnosti na věži kostela svatého Jakuba v Poličce. Komponovat se pokoušel již od deseti let, později studoval na Pražské konzervatoři, ze které byl ale v červnu 1910 pro nenapravitelnou nedbalost vyloučen (školu studoval, a také nedokončil, ještě jednou ve 20. letech). Pak žil v Poličce jako učitel houslí, kde prožil i první světovou válku.
V lednu 1919 byla Českou filharmonií provedena jeho vlastenecká kantáta Česká rapsodie, což bylo pro něj velkým povzbuzením. Na podzim 1920 byl přijat do České filharmonie jako houslista. Strávil zde tři roky, na podzim 1923 získal stipendium do Paříže, kde se stal soukromým žákem Alberta Roussela. Ve Francii žil až do roku 1941, v Československu byl naposled v roce 1938.
Koncem 20. let se v jeho tvorbě nakrátko objevily jazzové prvky (Kuchyňská revue či Jazzová suita) a dadaistické podněty (miniopera Slzy nože). Po inspiraci lidovou poezií objevil Martinů barokní hudbu, což vyvrcholilo skladbami jako Concerto grosso či Dvojkoncert. Po obsazení Československa nacistickými vojsky složil Martinů kantátu Polní mše. Z obsazované Francie Martinů prchl se svou francouzskou chotí Charlotte (vzali se v roce 1931) přes Lisabon do USA, kam dorazil v březnu 1941.
Nezájem doma
Teprve zde a po padesátce začal komponovat symfonie; v letech 1942–1946 složil každoročně jednu. Jejich nastudování se ujímaly přední americké orchestry, zvláště Bostonský symfonický orchestr s dirigentem Kusevickým. Symfonie jsou pozoruhodné svou spontánností, harmonickou čistotou či rytmickou svěžestí a připomínají pozdní tvorbu Dvořáka. Na zprávu o vyhlazení Lidic reagoval symfonickou větou Památník Lidicím. Od roku 1942 též učil v letních kurzech předních hudebních institucí včetně Princetonské univerzity, kde se seznámil i s Albertem Einsteinem.
Po válce se chtěl Martinů věnovat pedagogické práci v Praze, o jeho návrat ale nikdo nestál. Navíc v červenci 1946 utrpěl při pádu z neohrazené strany balkonu těžký úraz s dlouhodobými následky. Po komunistickém převratu v únoru 1948 naděje na jeho návrat padly, protože tvorba emigranta a „zaprodance buržoazie“ Martinů byla totalitními hudebními ideology prohlášena za „formalistickou“.
Martinů zůstal v USA až do roku 1953, kdy získal americké občanství a kdy v New Yorku dokončil svou Šestou symfonii, Symfonické fantazie. Od května 1953 pobýval opět ve Francii, poté v Římě a poslední léta života prožil ve Švýcarsku jako host mecenáše a hudebníka Paula Sachera.
V posledním tvůrčím údobí se soustředil na velké náměty světové literatury, a tak vznikly kantáty Epos o Gilgamešovi a Proroctví Izaiášovo, opera Řecké pašije, ale i lyrická díla jako Otvírání studánek, Zbojnické písně či Madrigaly.
Zemřel na rakovinou žaludku v nemocnici v Liestalu a byl pohřben na pozemku Sacherových. Po 20 letech bylo v srpnu 1979 jeho balzamované tělo exhumováno a pohřbeno v Poličce.