Praha – Claudio Magris se už několik let objevuje mezi favority na Nobelovu cenu za literaturu. Vedle Umberta Eca je dnes patrně nejpřekládanějším italským autorem. Do povědomí nejen českých čtenářů vstoupil nejvíce zřejmě esejistickým cestopisem o kulturně-historickém „povodí“ řeky Dunaj. V úterý představil a pokřtil v kavárně Krásný ztráty český překlad své další knihy – románu Poslepu. Do Česka nepřijel poprvé, předloni byl například hostem Festivalu spisovatelů.
Román Poslepu je opět jakýmsi druhem cestopisu v čase, po různých místech a okrajových historických událostech, především však stejně jako Dunaj – a také Mikrokosmy, průvodce spisovatelovy citové paměti po místech z hlediska středoevropského prostoru spíše okrajových – znamená pouť za hledáním identity.
Magris klade do jedné linie útržky paměti, obrazy, příběhy, jimž všem je společná především ztráta iluzí. „Román vypráví příběh mnoha deziluzí a mnoha propadů, ale také hovoří o naději a doufá, že svět nebude jenom řízen, ale bude také změněn, zachráněn,“ doplnil spisovatel v rozhovoru pro ČT24.
Vypravěčem je pacient psychiatrické léčebny v Terstu Chippico, který kdysi býval zapáleným komunistou vězněným v koncentračním táboře Dachau. Lágr přežil, ale o pár let později se ocitne v jugoslávském gulagu jako osoba podezřelá z prostalinské špionáže. Chippico vypráví na přeskáčku, odbíhá k jiným příběhům, jež se staly postavám, s nimiž se sám identifikuje.
„Hlavní protagonista prošel všemi hrůzami minulého století. Prošel lágry, gulagy… Svým způsobem ho tato historie drtí. Vypráví svoji historii, historii jiných vězněných lidí, někdy má pocit, že úplně ztrácí kontrolu sám nad sebou. Tímto způsobem sice troskotá, ale nakonec v tomto troskotání nachází smysl,“ prozradil o knize Magris.
Italský vědec, germanista, esejista a prozaik se narodil v roce 1939 v Terstu. Publikoval řadu esejistických prací z oblasti literárních a kulturních dějin, např. Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (1963), Daleko odkud, Joseph Roth a východní židovská tradice (1971), Ithaka a za ní (1982), i beletristických: Soud o šavli (1984), Jiné moře (1991), či divadelní hru Stadelmann (1998).
Za knihu Svět ve velkém a malém (Die Welt en gros und en detail) obdržel v roce 1997 nejvýznamnější literární cenu udělovanou v Itálii - Premio Strega. Nejvíce ho proslavil „sentimentální cestopis“ Dunaj (1986, česky vydal Odeon v roce 1992 v překladu Kateřiny Vinšové a Bohumíra Klípy).
