Praha – Luba Skořepová v životě už zažila skoro všechno – účinkovala v nejslavnější éře Národního divadla, napsala čtrnáct knížek a převtělila se do kůže sto sedmdesáti divadelních postav. Po dlouhé nemoci začíná v devětaosmdesáti zkoušet novou hru a chtěla by svět změnit trochu k lepšímu.
Momentálně je Skořepová téměř na roztrhání. V Divadle Kolowrat účinkuje ve vlastní, autorské hříčce Nezlobíš se…?, zkouší drama Milostná tajemství a v prosinci ji čeká muzikál Vánoční zázrak. „Tam zaplať pán bůh nezpívám,“ oddychla si.
První zmíněná hra se odehrává v nebi, kde se andělská komise stará o to, aby se lidé správně převtělovali. Než si však herečka troufla na sepsání scénáře, musela snášet uštěpačné pobídky svých kolegů, kteří ji k vytvoření divadelní hry neustále pobízeli.
Každé představení je pro Skořepovou jiné. „Miluji totiž improvizaci. Nemám ráda nic, co bylo, mám ráda něco nového,“ vysvětluje. „Nerada vzpomínám,“ dodává herečka. Její kolegové se ale radši opírají o pevný scénář, a tak se u nich tento model improvizace s přílišnou oblibou nesetkal.
Tvorba scény i scénáře pro ni nakonec nebyla tak těžká, jak očekávala. Finální proces s tím, kde hru nakonec přijmou a kdo ji bude hrát, je dle jejích slov ještě těžší než samotné vytváření díla. Nejradši má přitom témata o lidském bytí a důvodu existence.
Ačkoliv o sobě hovoří jako o komičce, ráda si vyzkouší i drásavé nenávistné drama. Miluje dada humor, který u nás však už vyschnul. Za poslední představitele považuje Miroslava Horníčka či Františka Smolíka. Stávající divadelní generaci považuje za jinou – svět se prý změnil k horšímu a stejně tak i lidé. Přestává mezi nimi existovat srdečnost. „Chtěla bych s tím ještě něco udělat, ale to sebou musím rychle hodit,“ směje se.
Je sice sama, ale neopouští ji radost. Budu tady třeba do sta, říká hrdě. „Ale otázkou je, jestli mě nechají hrát,“ dodá s humorem. Recept na šťastný život přitom Luba Skořepová nemá. „Každý musí sám, nedá se nic naučit ani doporučit,“ domnívá se.
