Když se sejde dobře odměřená míra romantiky, humoru a inteligentní satiry, je radost hledět na filmové plátno. Velice příjemný zážitek, složený z výše jmenovaných ingrediencí, čeká diváky filmu Lov lososů v Jemenu, který právě vstoupil do české distribuce. Režisér Lasse Hallström s herci Ewanem McGregorem, Emily Bluntovou, Amrem Wakedem a Kristin Scott Thomasovou stvořili vskutku okouzlující příběh, který se rozehraje okolo jednoho bláznivého nápadu boháče, který si to může dovolit.
Lov lososů v Jemenu je blbost, ovšem nádherná
Satirické komedie o pracháčích, kteří nevědí co roupama, už jsme viděli mnohokrát. To, co dělá tento snímek kvalitním a přínosným, je fakt, že v prvém plánu nejde o společenskou kritiku, ale o hledání smyslu života. Pracháč šejk tentokrát svůj megalomanský nápad netouží realizovat z rozmařilosti, ale snaží se vybudovat něco smysluplného. To je základem pro další vývoj zainteresovaných postav. Bláznivý, skoro nerealizovatelný projekt se mění v symbol – žijeme, dokud o něco usilujeme.
To, že nevznikla sentimentální moralita, je díky zasazení příběhu do současných reálií, kdy náhoda a shoda okolností přivede projekt na politické výsluní zájmu. Herecká kreace Kristin Scott Thomasové coby mluvčí premiéra je skvostná. Z herečky přímo čiší, jak si roli manipulátorky bez skrupulí užívá. Nemizející, přehlíživě arogantní věčný úsměv, doprovázející tvrdá slova sledující jasný cíl, je hereččinou hlavní zbraní, ale ne jedinou. Iritující povýšené chování vykresluje také tím, že hovoří a jedná s lidmi, aniž by se na ně kdy podívala, pokud je ovšem není třeba o něčem nepatřičném přesvědčit. To pak svůj pohled, podpořený jízlivým úsměvem, zabodne do své oběti a lehce, ale pevně vysloví své argumenty – odmítnout není možné.
Vůbec je obdivuhodné, jak tvůrci zde zvládají řemeslo. Jak dokonale a přitom velmi úspornými prostředky dokáží například vykreslit odcizení páru, kdy manželství, zřejmě již dávno, přešlo do rutinního koloběhu zvyklostí a rituálů – absence emocí je evidentní, aniž by se o tom vůbec muselo hovořit. Stačí jediný pohled Ewana McGregora spojený s gestem, jež se evidentně minulo s očekáváním a vše je jasné.
Hlavní protagonista McGregor, v roli anglicky zdrženlivého a seriozního muže, podává ve filmu jeden ze svých nejlepších výkonů. Jeho vykreslení postavy je přesné – inteligentní, slušný, racionální, uzavřený, zároveň si však udržuje divákovu přízeň, dokáže být dojemný a člověk úplně cítí, jak v něm skryté emoce klokotají. Jeho spoluhráčka Emily Bluntová, podle mého názoru, tak výrazný výkon nepodala. Hraje spíše svým půvabem a dost na jedné struně předvádí jakýsi vnitřní klid a vyrovnanost, která asi pramení z toho, že dokáže věci přijímat a ne se jim bránit, jak to dělá hlavní hrdina. Ale na rozdíl od něho neprochází proměnou, má místa, kdy je smutná a neví si rady, ale jako postava se nevyvíjí, tudíž zas až tak moc nemá co hrát. Na rozdíl od popisu v anonci k filmu, kde se píše, že McGregoryho Freda Jonese přesvědčí svou vitalitou, mně připadala spíše unylá. Chyběla mi u ní vnitřní vášeň – ta, kterou postava McGregora tak dobře skryla, dokonce i sama před sebou.
Velmi povznášející je též postava šejka, což se musí přičíst ke scenáristickému dobru. Dobře se totiž dívá na kladného a kultivovaného Araba. Amr Waked hraje jemenského šejka, který považuje lososa za tajemné stvoření a jeho každoroční migraci z oceánu do potoků vidí jako alegorii cesty člověka k objevení duchovna, s přehledem, který obsahuje vnitřní klid a vnější vyrovnanost. Po všech těch zákeřných arabských teroristech, kterých dosud předvedl přehršel, je vidět, že hrát hodného člověka mu přináší uspokojení. A není v tom sám, myslím si, že takovéto pojetí lidí z Orientu nám filmový průmysl ještě dost dluží.
Celek snímku vyznívá příjemně lehce optimisticky, přesto, že samo natáčení, jak se můžeme dozvědět z průvodních materiálů, zrovna lehké nebylo. V každém případě se zdá, že i v tomto směru úmysl a vytrvalost se z postav přelila na tvůrce. Takto popisuje události kolem zrodu filmu jeho režisér Lasse Hallström: „V arabských zemích byste nikdy neměli pracovat s dětmi, zvířaty a podle mě ani s vodou. V našem filmu bylo vody až příliš. Ve Skotsku se nevyskytly žádné problémy. Voda s námi spolupracovala skvěle. Problémy začaly až v Maroku. Přívalová vlna číslo jedna: hustý déšť na vysočině pohoří Atlas vytvořil přívalovou vlnu, která smetla filmovou scénu.“ Pokračuje producent Paul Webster: „A když jsme ji pracně postavili nanovo, přišla další a smetla ji znovu. Naštěstí voda přicházela vždy uprostřed noci, takže nikdo nebyl zraněný. Sedm dní před příchodem herců do Maroka byla scéna potřetí zničená a vlna dosahovala výšky až tři a půl metru.“
Když přijeli tvůrci do Maroka a chystali se začít točit, nezbylo po vodě ani vidu. „Srážky s sebou přinesly nežádoucí záplavy v nežádoucím čase. Všechno nám zničily, a proto nedošlo k realizaci původního plánu – pomocí vrtů si zabezpečit vlastní zásoby vody. V jedné scéně plavou Fred a Harriet v řece. Ve skutečnosti nedosahovala hloubka ani půl metru. Byl to výsledek celého našeho úsilí!“
Vlastně o tom všem snímek vypráví - neobvyklé záměry si žádají neobvyklé nasazení. A když se sny mění ve skutek, je zapotřebí kapky štěstí, hromadu peněz a nepřeberné množství entuziasmu. Pokud nic z toho nemáte, je dobré si alespoň zajít do kina.