Od narození legendární herečky a šansoniérky Ljuby Hermanové 23. dubna uplynulo 100 let. V roce 1913 v Neratovicích se železničnímu úředníkovi a jeho ženě, nadšené ochotnici, narodila dcera, která se později zapsala do historie českého uměleckého světa, především toho divadelního, kabaretního a také filmového.
Jako herečka a skvělá sopránová zpěvačka prošla desítky pražských a mimopražských divadel a scén: Divadlo komiků (1931–1932), Národní divadlo v Bratislavě (1932–1933), Brno a Vídeň – Theater an der Wien (1933–1934), Osvobozené divadlo (1934–1935), Nové divadlo Oldřicha Nového (1937–1939), dále také Velká opereta, Malá opereta, Divadlo U Karlova mostu, Tylovo divadlo v Nuslích, Moderní divadlo. Od roku 1940 se musela na čas, kvůli svému židovskému původu, své herecké a pěvecké dráhy vzdát.
Po osvobození se vrátila do Nového divadla (1945–1946) a hrála opět v Divadle V + W (1946–1947). Poté prošla Divadlem v Karlíně (1947–1955), Divadlem Na zábradlí (1958–1964; spoluzaložila ho) a Večerním Brnem (1964–1965). V padesátých a šedesátých letech byla herečkou a zpěvačkou různých zájezdových estrád a šansoniérkou malých divadel a kabaretů.
Jan Werich: „Ljuba Hermanová, jak se tak na ni dívám a ji pozoruju, má takové kvality jako víno; ona je z velice dobré úrody, z velice dobré sklizně. A věkem v té lahvici – která je stále půvabná a která má stále docela pěkný tvar – ono to víno nabylo na kvalitě. Já mám takový dojem, že Ljuba Hermanová s přibývajícími léty nabyla ke svému talentu i potřebné zkušenosti a že se z ní stalo něco, čemu se říká po celém světě – a znamená to velkou chválu – čemu se říká profík. Profesionál.“
Hermanové se nejlépe dařilo v komických rolích operetního žánru, ale zvládala i dramatické postavy. Film její talent nevyužil beze zbytku. Na filmovém plátně se poprvé ukázala ve Werichově a Voskovcově komedii Peníze nebo život (1932), kde také zazpívala slavnou píseň Život je jen náhoda. Do konce 30. let vytvářela různé role milenek, sekretářek i kabaretních zpěvaček. Po válce byla označena za „buržoazní herečku“ a s touto nálepkou byla obsazovaná jen do epizodních rolí. Větší příležitost dostala pouze jako panna Majolenka v Podskalského snímku Ta naše písnička česká (1967) a přítelkyně Miriam ve filmu Ester Krumbachové Vražda inženýra Čerta (1970). Naposledy se ve filmu uvedla jako zpěvačka v dokumentu Barrandovské nocturno aneb Jak film zpíval a tančil (1984).
Jan Špáta o ní natočil dokument do cyklu GENUS (1995). V roce 1966 byla Ljuba Hermanová jmenována Zasloužilou umělkyní. Byla čtyřikrát vdaná a o svém životě napsala vzpomínky s názvem „… a co jsem ještě neřekla“ (1993). Ondřej Suchý o ní vydal knížku „Ljuba Hermanová“ (2003). Česká televize jí věnovala jeden díl pořadu Příběhy slavných (2008), jehož reprízu lze vidět ve středu 24. dubna od 09:25 na ČT1.
Ljuba Hermanová zemřela 21. května 1996 v Praze v 83 letech.
