Zhruba tři stovky příznivců tvorby Jiřího Menzela se přišly naposledy rozloučit s tímto oscarovým režisérem. Své vzkazy a vzpomínku lidé zanechali v kondolečních knihách v pražském Rudolfinu. Podle posledního přání Menzela, který zemřel 5. září, rodina s veřejným pohřbem původně nepočítala. Vdova po filmaři se ale nakonec rozhodla pro uspořádání pietního shromáždění v reakci na velký zájem přátel, kolegů a fanoušků se se slavným tvůrcem rozloučit.
Pietu, tak jako další hromadné akce v Česku, ovlivnilo zpřísnění protikoronavirových opatření. Příchozí byli do Rudolfina vpouštěni maximálně po dvojicích a jen v rouškách. Rozloučit se kromě veřejnosti přišel také například Menzelův dvorní kameraman Jaromír Šofr, režisér Jan Hřebejk, herec Viktor Preiss nebo Anna Geislerová. „Když slyším hudbu z jeho filmu, dojímá mě to a těší. Zůstane po něm jeho práce a to je krásné,“ nepochybuje herečka.
Olga Menzelová před pietou vyjádřila přání, aby lidé nenosili smuteční věnce. „Jirka by si přál rozloučení, kde se budete usmívat, a ne plakat,“ vysvětlila ve zprávě na sociálních sítích. „Pokud chcete, přineste v pátek slunečnice nebo malou kytičku anebo místo věnce můžete poslat peníze spolku Nedoklubko, který už osmnáct let podporuje rodiče předčasně narozených dětí a jehož byl Jirka patronem,“ doplnila.
Budova Rudolfina je památkově chráněná, na schodiště proto není možné pokládat svíčky. Zapálit je ale lidé smí i po skončení piety v nedalekém parčíku, kde zároveň Jiřího Menzela připomíná panelová výstava. Květiny sem položil například předseda Senátu Miloš Vystrčil, pražský primátor Zdeněk Hřib, úctu zesnulému tvůrci vyjádřili také zástupci FAMU.
Vzpomínce na oceňovaného režiséra přizpůsobil svůj program i festival Dvořákova Praha, který se v Rudolfinu v těchto dnech koná. Menzelovi věnoval páteční koncert, na němž se hrají skladby jeho oblíbeného komponisty Mozarta. Jako přídavek zazní suita, kterou na hudbu Jiřího Šusta, autora filmové hudby k Ostře sledovaným vlakům, složil Jiří Teml. Menzelově památce byla dedikována také už zahajovací Beethovenova Missa Solemnis.
Dokázal zachytit malost ve velkém rozměru, míní odborník
Filmový režisér, divadelní tvůrce i herec Jiří Menzel je jedním z mála českých tvůrců, kteří obdrželi Oscara. Americká filmová akademie mu prestižní cenu udělila za jeho celovečerní debut Ostře sledované vlaky, natočený podle knihy Bohumila Hrabala. Menzel se zapsal jako vnímavý režisér i dalších adaptací podle Hrabalových děl. Z literárních předloh na plátno s pochopením převedl i třeba Vančurovo Rozmarné léto.
„Měl velký cit pro literaturu. Je výjimečné tak citlivě adaptovat věci,“ domnívá se filmový historik Jan Bernard. „Miloval tragikomické osudy malých postav a dokázal velmi půvabným způsobem zachytit jakousi směšnost a malost ve velkém rozměru. A předlohy Hrabala a Vančury mu to umožňovaly,“ souhlasí hlavní dramaturg Filmového centra Jaroslav Sedláček.
Menzel je ale také režisérem oblíbených komedií podle scénářů Zdeňka Svěráka: Vesničko má středisková a Na samotě u lesa. Jeho posledním režijním počinem byla v roce 2013 komedie Donšajni. Na téměř všech titulech s ním spolupracoval kameraman Jaromír Šofr. „Byla to improvizace, podobná, jako když muzikanti znají svůj nástroj, tóninu a styl hudby. Dokonce ani v přípravných obdobích jsme nestrávili mnoho času, protože byl vždy schopen něco navrhnout k věci,“ popisuje letité tvůrčí naladění.
Na divadle nesnášel přehrávání a miloval gag, shodují se Preiss i Jiří a Lenka Šestákovi
Menzel byl i divadelním režisérem. Spojen je zejména s Činoherním klubem, tři roky ale jako umělecký šéf vedl i Divadlo na Vinohradech. Tam se s ním setkal například Viktor Preiss, jehož Menzel obsadil mimo jiné do divácky úspěšného kusu Brouk v hlavě.
„Měl jsem štěstí na komediální i vážný žánr, ale vždycky to byla oboustranná, velmi demokratická a příjemná spolupráce. Hodně jsem se naučil z jeho vnímání humoru a světa jako takového. Laskavý sarkastický nadhled měl ve svých filmech a i v divadelních pracích,“ hodnotí Preiss. Menzel ho prý jednou dokonce pozval k sobě domů na „lekci“, při níž mu promítal filmové gagy.
Menzel působil i „na oblastech“, například v devadesátých letech kývnul na nabídku Jihočeského divadla, kam se opakovaně vracel. „Měl obrovský smysl pro rytmus, pro gag, pro načasování, a proto komedie, které jsme s ním dělali, byly velmi úspěšné,“ domnívá se bývalý ředitel jihočeské scény Jiří Šesták. Menzel s tamním souborem nastudoval například Dona Giovanniho nebo Sluhu dvou pánů.
Na zkoušení Goldoniho komedie ráda vzpomíná herečka Lenka Šestáková. „Měl v sobě herce, takže často bylo vidět, že chce na jeviště s námi. Nebyl to člověk, který by seděl a zdálky vše monitoroval. Vždycky nám říkal: Nehraj. Neměl rád umělost, přehrávání, ale přirozenost,“ popisuje setkání se známým režisérem.
Menzel si také na divadle i ve filmech, nejen svých, zahrál. Podle filmaře Martina Šulíka do práce režiséra v tom případě nemluvil. „Říkal, že když je herec dobrý, je to hercova zásluha, ale když není, je to zodpovědnost režiséra,“ vzpomíná Šulík. Obsadil ho do svých snímků Všechno, co mám rád a Tlumočník, který byl pro Menzela poslední hereckou příležitostí před kamerou.
