Po dlouhých osmi letech vstupuje do českých kin nový snímek proslulého surrealistického filmaře Jana Švankmajera. Film nazvaný prostě Hmyz na motivy divadelní hry bratří Čapků je prý zároveň posledním celovečerním dílem třiaosmdesátiletého tvůrce. Groteskní podobenství, které svobodně přechází mezi komedií, satirou a hororem, koprodukovala Česká televize.
Lidé se chovají jako Hmyz. Poslední film Jana Švankmajera si nebere servítky
Alegorické drama Ze života hmyzu, které je společným dílem bratří Karla a Josefa Čapků, vzniklo začátkem dvacátých let dvacátého století, jen pár roků po vzniku republiky. Snad i proto dobová kritika v očekávání spíše optimistických uměleckých děl nepřijala divadelní hru, která přirovnává člověka k chrobákům a parazitům, zrovna vřele.
Alternativa bratří Čapků
„V té době ještě Adolf Hitler seděl v mnichovské pivnici, pil pivo a škrtal ve svém rodokmenu židovské předky. A Džeržimorda Džugašvili přebíral Leninovo dědictví, aby ho posléze proměnil v jeden veliký gulag. Hra tedy ještě neměla být politickou satirou. Šlo o čistý juvenilní misantropismus,“ uvádí ke hře sám Švankmajer.
„Není divu, že čeští fangličkáři, kteří ještě nevystřízlivěli z euforie nad nedávno nabytou samostatností, Čapky seřvali a napadli z nemístného pesimismu. A mladí bratři si dali říct a připsali hře optimistický konec,“ pokračuje slavný surrealista ve své filmové „předmluvě“. Protože když mohou psát předmluvy spisovatelé, proč by to nebylo možné i u filmu?
GALERIE
Hmyz Jana Švankmajera
Moment, kdy bratři Čapkové pod tlakem kritiky nabídli režisérům a divákům kromě pesimistického závěru ještě alternativní šťastný konec, považuje Švankmajer za den, ve kterém „se zrodila předposranost, která v pozdějších letech vykvete v Čechách obludnými květy a stane se českým národním znakem.“
V roce, kdy četné akce připomenou sto roků od vzniku samostatného státu, vstupuje do kin film, který se vrací k čapkovské látce, nikoliv aby snad napravoval tehdejší ústupek mladých dramatiků dobovému vkusu, vždyť historii ani lidstvo stejně napravit nelze, ale aby alespoň znovu objevil surový „cynismus fantazie“, který předloha nabízí.
Převtělit se do chrobáka
Švankmajer se zároveň vrátil k vlastnímu projektu ze sedmdesátých let. Černá groteska s animovanými prvky vznikla podle scénáře z roku 1971, který tehdy barrandovské studio nepřijalo. Ještě knižní výbor Síla imaginace z roku 2001 filmovou povídku Hmyz uvádí mezi nerealizovanými scénáři.
Zachycuje zavřenou hospodu na malém městě, ve které šest místních ochotníků nacvičuje scény právě ze hry bratří Čapků. U stolu v koutě místnosti sedí režisér, který si zároveň přidělil roli Cvrčka (Jaromír Dulava), jeho žena a paní Cvrčková (Kamila Magálová), pan Václav/Lumek (Jan Budař), pan Borovička/Chrobák (Jiří Lábus), ajznboňák Kopřiva/Parazit (Norbert Lichý) a slečna Jitka v roli Larvičky (Ivana Uhlířová).
Jan Švankmajer a Jiří Lábus při natáčení
Během zprvu poněkud nezáživné zkoušky se životy ochotníků začnou postupně prolínat s osudy Čapkových postav. Především snaživému panu Borovičkovi se daří převtělení do chrobáka tak přesvědčivě (snad pod vlivem Stanislavského herecké metody, která vede ke ztotožnění s rolí), že nadobro opouští svou lidskou podobu.
Kromě propojení osudů herců a divadelních postav se prolíná samotný film a jeho natáčení. Do snímku vstupuje „film o filmu“, který nabídne nejen režisérův vlastní komentář, ale také pozoruhodné pohledy do jeho kuchyně. Nebo alchymistické laboratoře. Vidíme, jak se animuje proměna v brouka, jak vzniká obří kulička hnoje, která hrozí zavalit svého Chrobáka, nebo jak funguje stroj na zvratky.
Hra Ze života hmyzu je misantropická hra. Můj scénář jen tuto misantropii prohlubuje, tak jako se prohlubuje podobnost člověka s hmyzem a této civilizace s mraveništěm. Také by se nemělo zapomínat na poselství Kafkovy Proměny.
Rámec filmu o filmu o divadelnících, kteří se převtělují do svých postav, ještě doplňují pasáže, ve kterých herci jakoby sami za sebe vyprávějí své sny. Na první pohled složitá struktura do sebe překvapivě snadno zapadá, pokud divák přistoupí na skutečnost, že před sebou nemá jednoznačný žánr, ale spíše pásmo v nejlepší tradici české grotesky, ve kterém se volně doplňuje horor, komedie i satira.
Poslední film
Podle Švankmajera je Hmyz jeho posledním celovečerním filmem. Ne snad že by neměl dost nápadů, konec konců scénář tohoto snímku vytáhl ze šuplíku, kde kvůli komunistické cenzuře zůstalo ještě mnoho další námětů.
Důvodem je věk třiaosmdesátiletého tvůrce a především obtíže při shánění financí. Přestávka osmi let od posledního filmu Přežít svůj život byla podle Švankmajera způsobena právě tím, že nebylo snadné sehnat dostatek peněz. Nakonec se na film v mezinárodní internetové sbírce složili fanoušci z celého světa, filmaři v titulcích děkují za pomoc i věhlasným tvůrcům Miloši Formanovi nebo Guillermovi del Torovi.
Švankmajer připouští, že se možná pustí ještě do nějakého krátkého snímku. Zároveň zdůrazňuje, že kromě filmu stále píše nebo maluje. „Měj na paměti, že poezie je jen jedna. Protikladem poezie je profesionální odbornictví. Než začneš točit film, napiš báseň, namaluj obraz, slep koláž, napiš román nebo esej. Protože jedině pěstování univerzality výrazu ti zajistí, že natočíš dobrý film,“ radí hned první bod Švankmajerova filmového desatera, jak ho uvádí zmíněný výbor Síla imaginace.
Surrealismus je postoj k životu
Snad právě pěstování univerzality výrazu učinilo ze Švankmajera jednoho z nejvlivnějších českých umělců. Jeho nejznámější filmy, k nimž patří Možnosti dialogu, Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti či Šílení, mají obdivovatele po celém světě. O jeho práci vznikají studie i knihy, k jeho poetice se hlásí řada významných filmařských osobností, například Tim Burton nebo Terry Gilliam.
Mojí snahou je co nejautentičtěji a nejdůsledněji ze sebe vypudit démony, které mě sužují. Jde o proces osvobozování.
Švankmajer patří mezi nejznámější české stoupence surrealismu, který se podle něj pokouší vrátit tvorbě magický rozměr. „Surrealismus se vrací k základním otázkám po smyslu svobody, lásky či poezie. Není to jen umělecký směr. Je to postoj ke světu a k životu,“ říká Švankmajer, který také jednou řekl, že „si celý život jenom hrál“.
Kromě surrealismu je v jeho tvorbě patrný vliv freudovské psychoanalýzy či rudolfinského manýrismu (příkladem budiž Arcimboldovy portréty z ovoce a zeleniny). Mezi své oblíbence a zdroje inspirace řadí Lewise Carrolla, Edgara Allana Poea, markýza de Sade, Arthura Rimbauda, Vratislava Effenbergera či svou ženu Evu, která zemřela v říjnu 2005.
Strach ze svobody
Vždy důvěřoval prolínání snu a skutečnosti a na první místo klade schopnost imaginace. „Ta má jednu nevyzpytatelnou moc: prostřednictvím všemohoucnosti touhy, kterou ovládají mohutné síly našeho nevědomí, usiluje o svou realizaci,“ říká. Klíčovou je pro něj i otázka svobody. „Pole svobody je neustále okrajované. Člověk se vlastně svobody bojí a nechce ji. Pak padá do náruče manipulace. Alespoň pocit svobody může člověku přinést jen revolta.“
Pražský rodák Švankmajer studoval v letech 1954 až 1958 scénografii a loutkovou režii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, dva roky vedl skupinu Divadla masek v divadle Semafor a působil i v Laterně magice, kde se poprvé setkal s filmem. Debutoval snímkem Poslední trik pana Schwarzewaldea a pana Edgara v roce 1964.
Jan Švankmajer při natáčení filmu Hmyz
S nastupující normalizací ale nemohl několik let točit vůbec, poté nepravidelně, některé jeho filmy (Byt, Zahrada) skončily v trezoru. Živil se jako trikař a výtvarník na Barrandově, spolupracoval na filmech jako Adéla ještě nevečeřela, Tři veteráni či Tajemství hradu v Karpatech. Kromě oficiální tvorby jako člen surrealistické skupiny kolem básníka Vratislava Effenbergera spolupracoval na mnohých kolektivních projektech, vytvářel koláže nebo objekty.
Mezinárodně jej proslavily Možnosti dialogu (1982), které ale byly v normalizačním Československu označeny za exemplární příklad toho, jak nemá vypadat socialistický film. Následoval další zákaz práce. A pak hned celosvětový úspěch se snímkem Něco z Alenky (1987).
Většina se mýlí
Úspěch měly i další dlouhé snímky Lekce Faust (1993), Spiklenci slasti (1996) nebo Otesánek, který roku 2001 vyhrál Českého lva. Sám Švankmajer ale podotýká, že ceny příliš neuznává, protože v oblasti umění nemá hlasování co dělat. „Hlasování vychází z demokratického principu a víme přece, že v umění nemá demokracie co dělat. Protože většina se vždycky mýlí.“
Po filmech Šílení (2005) a Přežít svůj život (2010) nyní předkládá filmovému publiku celovečerní rozloučení v podobě Hmyzu, který právě vstupuje do českých kin. Zda bude divák tohle podobenství číst jako cynický škleb nad stavem světa nebo nadšenou oslavu lidské fantazie a svobody, to už závisí na jeho vlastní imaginaci.
