Nečekané svědectví o životě spisovatele Jaroslava Foglara vydává znovunalezený dokument Jestřáb. O svém skautském vedoucím a legendárním autorovi Rychlých šípů ho v 80. letech natočil Jaroslav Čvančara a několik let považoval snímek za ztracený. Peripetie spojené s filmem, jenž obsahuje i autorovy autentické výpovědi, sledovali Reportéři ČT Ivan Bareš a Zdeněk Lenc.
Let Jestřába. Foglar promlouvá z objeveného dokumentu
Film, který neshořel (zdroj: ČT24)
Jaroslav Čvančara v roce 1960 vstoupil do Foglarova oddílu. Populární a režimem odmítaný spisovatel tehdy pracoval v pražském Domě středoškolské mládeže. Na Jáčka, jak Čvančaru překřtil, se na sklonku sedmdesátých let obrátil s prosbou o nafilmování své stoleté maminky. Záběry se Čvančarovi nakonec pořídit nepodařilo, jako náhradu ale Foglarovi nabídl vznik bezmála dvacetiminutového dokumentu, který by odvyprávěl příběh autora Hochů od Bobří řeky. Vznikl dokument Jestřáb.
Nové jméno pro žižkovské schody
Na barevných záběrech z osmdesátých let Foglar prochází těmi pražskými lokacemi, které se pojí k příběhům jeho knih či k jeho životním osudům. V dokumentu se tak objeví náplavka, kde Foglar se svým oddílem kotvil loď Skaut, nebo Petržilkovská věž na smíchovské straně Jiráskova mostu, kde míval Junák své zázemí.
„V době stanného práva jsme se do gestapem zapečetěné klubovny vypravili společně se staršími hochy pro naše věci, hlavně pro cenné kroniky a dokumenty,“ vzpomíná v dokumentu Foglar a vrací se i k autorské perzekuci, kterou zažil po roce 1948 a znovu v letech po pražském jaru. „Nedobrou zásluhou několika mých nepřátel a závistivců, především mezi literárními kritiky a kolegy, z nichž mnozí by si asi jinak, jak se říká, ani neškrtli, sedmnáct let nic.“ Foglarovy výchovné a dobrodružné příběhy nedílně spojené s odmítaným skautingem měly skončit v zapomnění.
S kamerou se autor Rychlých šípů podíval i na staré žižkovské schody mezi Táboritskou a Chelčického ulicí, které se objevují také v jednom z příběhů o Mirku Dušínovi. Oldskautský klub Jestřábi nyní chce jako připomínku požádat radnici třetí pražské části, aby žižkovské schodiště po Rychlých šípech pojmenovala. „Protože Jaroslav Foglar bydlel na Praze 3 a je jejím čestným občanem, tuto iniciativu rozhodně podpoříme,“ reaguje starostka Vladislava Hujová.
Jaroslav Foglar
V Benátkách řekli „Ne“
Foglarovský dokument Čvančara dokončil v únoru 1987. Spartánské podmínky (celý film natáčel na šestnáctimilimetrovou sovětskou kameru Kranogorsk) komplikovaly i produkční nesnáze. V dokumentu sice promlouvá slavný autor dobrodružných chlapeckých knih, tvůrce filmu ale stál i o průvodce filmem, školený hlas komentátora. Oslovené herce ovšem foglarovská tematika odrazovala. S načtením komentáře nakonec souhlasil až herec vinohradského divadla Otakar Brousek, kterého oslovil František Ondřich – vinohradský mistr zvuku a spoluautor celého dokumentu.
Čvančara podle svých slov už v průběhu výroby nepočítal s tím, že by normalizační Československá televize snímek o nežádoucím spisovateli odvysílala. „Dokument by veřejnosti ukázal, jakým způsobem vlastně režim přistupoval k Foglarovu dílu,“ dodává historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek. „Ve filmu by se nutně muselo ukázat jeho zapomnění a bylo by ho potřeba vysvětlit.“ Čvančara Jestřába proto aspoň v říjnu 1987 nabídl festivalu amatérských filmů v Benátkách nad Jizerou. Ani zde ho ale z ideologických důvodů nepřijali.
Unikátní obrazové svědectví navíc Čvančara několik let považoval za ztracené. Jeho rodinný filmový archiv totiž před třemi lety vyhořel a autor měl původně za to, že mezi spálenými filmy zůstal i Jestřáb. „Nakonec byl jedním z mála filmů, které jsem měl schované jinde,“ dodává Čvančara.
Z dokumentu Jestřáb: „Český spisovatel Jaroslav Foglar polovinou své osobnosti zůstal věčně podnikavým a zvídavým chlapcem. Svým výchovně-zábavným literárním dílem vytvořil metodu neobyčejně sugestivní síly, která je platná i dodnes.“