„Měla jsem takový sen o dlouhé, temné chodbě a zamčených dveřích. Vím, že za nimi jsi ty. Buším do nich, ale pořád se neotevírají. Pláču a vím, že klíč od nich máš ty…“ Je to těžké a smutné, když děti vylétají z hnízda. Ale v téhle zapadlé a chudé turecké vesnici se jeden takový „odlet“ právě oslavuje, protože krásná a poslušná Aysa (o které se říká, že hezčí děvče v Turecku nenajdeš) se vdává do Mustafovy turecké imigrantské rodiny, která žije ve Vídni. Bere si jeho syna Hasana a možná se tam bude cítit osamělá, možná se bude bát i tramvají – ale nic lepšího ji vlastně nemohlo potkat. Nic jiného ji totiž nemůže dostat ze sevření téhle zaprášené vesnice na okraji světa, která hladově požírá ty, kteří zůstanou, a kde zůstávají jen ti, kteří nemají, s kým by odešli.
A také to chtěli její rodiče, hlavně máma a rovněž Mustafova žena Fatma, která potřebuje někomu předat veslo, než zemře (což je pravděpodobnost hraničící s jistotou, jestliže chemoterapie nezabere). Podává se voňavý kebab a k tomu vřeští píšťaly, santuri a saz tvrdí muziku a svatebčané nalití „lvím mlékem“ s odevzdanou posedlostí tančí karsilamu. A nevěsta vypadá trochu jako vyděšené zvířátko, které se bojí svého dalšího osudu, neboť na rozdíl od většiny ostatních ví, jak je to doopravdy…
„Když to není muž tvých snů, zavři oči!“
Tahle rada se jí může docela hodit, protože celá svatba je cinknutá jak falešná turecká lira. Hasan s ní totiž neodlétá do Vídně jako se svojí nevěstou, ale přiváží ji jako druhou ženu svému otci, kterou prozíravá Fatma (jež ještě dělá tátovi Mustafovi „jedničku“) vybrala, aby nastoupila na její místo a postarala se o rodinu, kdyby v jejím případě došlo k nejhoršímu. Takhle už to v tureckých rodinách, jimž funkční mnohoženství není cizí, chodí.
A tak sedí vydřená Aysa na čistě povlečené posteli vedle vcelku sympatického, obstarožního chlapíka (který by klidně mohl být jejím otcem), jenž sice netlačí na pilu, ale evidentně si hodlá vzít, co jeho jest. Řekli jí, že tohle k manželství patří, a tak může Fatma v pohodě zavřít dveře, protože ví, že druhý den s ní bude prát povlečení, poznamenané jejich svatební nocí.
Tak začal její život ve vídeňském bytě její nové rodiny, kde si bude muset najít své místo a vybojovat pozici, která druhé muslimské ženě náleží. A bude muset zvládnout složitý vztah ke svým šesti novým dětem (z nichž některé jsou starší a jiné stejně staré jako ona) a také porodit své vlastní dítě (protože Mustafa je přičinlivý stařík), pochopit, co znamená nepřekročitelné pravidlo „moje rodina je můj problém“ a vyrovnat se s osudovou zkouškou, která všechny zanedlouho čeká.
Cítí, že ji tu někteří z rodiny hodně nechtějí a musí sebrat všechnu sílu, aby jim dokázala jasně říci, že to sice ví, ale že se jmenuje Aysa a že už tady je!
„Až máma umře, budeš naše máma ty!“
Režisér Umut Dag je turecký Kurd, narozený ve Vídni, a tak se nelze divit, že rozdal karty tak, že je na tom v případě tohoto filmu turecký divák lépe, protože se (jako ten, který ví, že „kuma“ znamená turecky druhá manželka) rychleji orientuje v ději a klíčové zápletce, nad kterou je tento vyklenut. Snímek, který je po předtitulkovém svatebním prologu prakticky celý točen v interiérech, je postaven na ústřední zápletce (odcházející první žena za sebe v předstihu přivádí do rodiny náhradu), která má svůj psychologický i etnografický kontext a solidní dramatický potenciál. Ani jedna z těchto rovin však není rozvinuta způsobem, který by vás osobně chytil za srdce (nebo co?), intimněji navázal na hlavní figury a niterně vnořil do příběhu, který je vcelku snadno předpověditelný a jakoby lineárně odvyprávěný až k open endu.
Všichni tu vlastně tak nějak spořádaně dělají to, co se od nich očekává, a vy marně čekáte na onen okamžik překvapivého zlomu, který vymkne děj z jeho relativně poklidného běhu, dá mu nový impuls a požene ho nečekaným směrem, v němž nebude místo pro smířlivě přičísnuté finále.
Jakkoli je Kuma především film o rodině a elementární potřebě udržet ji pohromadě a jakkoli má turecká rodina primárně patriarchální charakter, je tohle především „ženský“ film, ve kterém okrajově stylizovaní chlapi raději nečekaně umírají nebo brečí, že jsou homosexuálové. Herecký tým, dirigovaný ústředním tandemem (subtilní, ale uvnitř silná) Begüm Akkayaová a (dominantní a přestože nemocná, stále šéfující) Nihal Koldasová, podává autentický a civilní výkon, který je věrohodný a uvěřitelný, ale rozhodně vás nepřeválcuje, nepohltí a nevybudí k tomu, přivést si domu další ženskou. Jakkoli je Kuma spíše opus pro festivalové či klubové publikum (a multikina zřejmě bořit nebude), může si najít svůj specifický okruh diváků, mezi které bych započítal i nějaké z těch, kteří se právě vrátili z Alanye nebo Bodrumu.
Do našich kin tak přichází současný rakouský snímek, natočený rakouským Kurdem a prezentující turecké reálie v imigraci, který je zhruba stejně zajímavý jako současný rakouský fotbal. Dá se na něj zajít, dá se vydržet do konce (i když by přestávka na párek bodla) - ale není proč, s kým a kam jít pořádně oslavovat.
KUMA
Rakousko 2012, 93 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Umut Dag. Scénář: Petra Ladiniggová (story Umut Dag). Kamera: Carsten Thiele. Hudba: Iva Zabkar.
Hrají: Nihal G. Koldasová (Fatma), Begüm Akkayaová (Ayse), Vedat Erincin (Mustafa), Murathan Muslu (Hasan), Alev Imak (Kezvan), Aliye Esra Salebci (Gülsen).
V kinech od 16. srpna 2012
