Někde v nepřátelském a cizím světě se mu ztratil táta. Nechal ho v děcáku, ať tam na něj počká, ale nějak se zapomněl vrátit. Vlastně nezapomněl. Prostě ho už nechce nikdy vidět, nechce mu volat a nechce se s ním scházet! Tohle je drsný vzkaz pro dvanáctiletého, zarputilého „pitbulla“ Cyrila, který u něj má pořád své kolo, a tak tomu odmítá uvěřit. Někde ve světě, který není jen nepřátelský a úplně cizí, je ale sympatická kadeřnice Samantha. A někde v její blízkosti je možná i jeho příští šance. Někdy se totiž potkají lidé, kteří o sobě předtím neměli potuchy. A někdy mají to štěstí, že se dokonce najdou…
Kluk na kole šlape za láskou
V éře digitálních triků, virtuálních světů a 3D formátů je dotek reálného, nepředstíraného, srozumitelného a blízkého očistný jako projížďka na kole podél třpytivé řeky. V době válcované explozivními akčními thrillery, krvavými slashery, monumentálními sci-fi a fantasy, laxativními teenagerovskými popcornovkami a vyšeptalými seriály a telenovelami pro citově vyprahlé je obyčejný příběh „od vedle“ něco tak neobyčejně normálního (až se to zdá výstřední a unikátní) a podobné zázraku, jako když se slzy osamělých promění v ranní rosu, kterou vzápětí vypije slunce.
Jen málo filmových tvůrců dnes chce (a umí) takto nekomplikovaně a výmluvně, silně a neokázale uchopit současnost. A vydat se za sebe a po svém naproti příběhům, v nichž tato žije, přežívá či živoří. Může se zdát téměř sebevražedné snažit se v postmoderním diskursu a na hřmící popkulturní scéně zaujmout „tichými“ autorskými filmy, které jako by navazovaly na odkaz italského neorealismu, v němž rezonovala poválečná traumata Dětí ulice, Řím, otevřené město, ještě nenabízel tak Sladký život, Zloději kol a Umberto D. zoufale bojovali o důstojnější bytí a Cesare Zavattini k tomu všemu poskytoval zasvěcený komentář.
A přece se našli dva, kteří do toho šli! S „handkou“ na rameni si počkali na to správné, přirozené světlo a podle svých scénářů točili (podobně jako neorealisté nezřídka s neherci) příběhy, které jako by se staly nám, v nichž, stejně jako v životě, nebouří monumentální soundtracky, ale pravdivé lidské emoce.
Tihle dva belgičtí bráchové, Jean-Pierre a Luc Dardennovi jsou dnes pokládáni za špičku v žánru současného sociálního a morálně determinovaného filmového realismu. Na jedné straně spřízněni volbou s Rossellinim, De Sicou či De Santisem, a jen velmi vzdáleně evokující svět Kaurismäkiho ošoupaných antihrdinů, vyprávějí neokázale a pravdivě svá všední psychologická dramata, jejichž protagonisty bývají často příslušníci nemocné mladé generace na okraji. Tak jako patnáctiletý chlapec, jehož otec ve snímku Slib zaměstnává ilegální imigranty, sedmnáctiletá Rosetta, která nutně potřebuje práci či dvanáctiletý Cyril (z tohoto filmu), jenž se zoufale a sveřepě snaží ujet na kole za štěstím.
Jeho táta je totiž sobecký hajzl a slaboch a to jeho odloženého syna paradoxně naučilo být silným a zarputile bojovat o svůj život mimo zdi děcáku. Představitel titulní role, neherec Thomas Doret, tu podal obdivuhodně soustředěný a disciplinovaný výkon a prokázal nejen talent a schopnost koncentrovat se dokonale na roli, ale i výdrž na delší trať, neboť jeho postava z filmového plátna prakticky nesleze. Dardennovi nemají ve zvyku příliš usměrňovat sympatie svých diváků, a tak Cyrilovi nepodsouvají odér oběti, s níž musíte totálně souznít. Daleko spíše na vás bude působit jako umanutý, paličatý fracek ubližující těm, kteří to s ním myslí dobře a tvrdošíjně trvající na své představě, nežli ho tato definitivně semele. A tvůrci se ho nesnaží činit programově sympatičtějším, protože z logiky věcí, které na něj doléhají, musí být právě takový, jaký je.
Působí tu totiž něco jako „Dardennova finta“, jež spočívá v tom, že si cestu k němu musíte najít sami (přičemž není vyloučeno, že ji prostě nenajdete). Jste na tom vlastně tak jako Samantha, které se jednou náhodou zachytil a pak už se nepustil. Jde o to, zda budete mít stejnou dávku vstřícnosti, tolerance a empatie, kterou bych od Cécile De France (poté, co jsem ji viděl brodit se krví v Noci s nabroušenou břitvou) rozhodně nečekal. Tihle dva táhnou celý film, jehož tenze a jiskření nespočívají v tom, zda se zmrvený táta přece jen pochlapí a vrátí, ale zda k sobě tihle dva náhodní osamělí mimojdoucí nakonec najdou cestu.
Na rozdíl od předchozích opusů bratří Dardennů tu tentokrát zazní i silné hudební motivy, používané spíše jako předěly, přičemž celková pointa snímku je otevřená (byť mírně inklinující k optimistickému vyústění). Klíčoví protagonisté vlastně nejsou ani nijak zvlášť komplikovaní, jejich situace je dostatečně přehledná a jejich motivace docela zřetelná. A přece není jasné, zda se nakonec opravdu setkají nebo minou, neboť jsou unášeni reálným životem (který nelze předvídat, ale pouze reflektovat) a nikoli jeho fiktivní (a tudíž a priori vykalkulovanou) scenáristickou konstrukcí. V tom je kouzlo realistických spektáklů z dílny Jeana-Pierra a Luca, proto je obdivujeme a máme rádi (byť někdy není jednoduché je sledovat), stejně jako je obdivuje porota Mezinárodního filmového festivalu v Cannes (kde jsou od roku 1996 pravidelně hosty), odkud si odnesli již dvě Zlaté palmy (Rosetta, 1999; Dítě, 2005).
Kluk na kole je oslovující jízda jeho i naším životem. Je to zdánlivě jednoduchý, minimalistický film o mravnosti, odpovědnosti a lásce. A tak trochu je to vlastně i film o nás, kteří jsme právě jen takoví, jaké mezilidské vztahy dokážeme budovat, navazovat a chránit. Nic není totiž silnější a zároveň zranitelnější nežli důvěra a vztahy mezi lidmi. Cyril a Samantha by o tom mohli vyprávět.
LE GAMIN AU VÉLO. Belgie/Francie/Itálie 2011, 87 min., české titulky, přístupný, 3 kopie. Režie a scénář: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne. Kamera: Alain Marcoen. Hrají: Thomas Doret (Cyril), Cécile De France (Samantha), Jérémie Renier (otec). V kinech od 29. března 2012.