Praha - Irský snímek Once vstoupil na festivalu Music on Film - Film on Music do české distribuce s pověstí výjimečného díla, propagační materiály uvádějí větu Stevena Spielberga, kterému film údajně "dal inspiraci na rok dopředu", o snímku Johna Carneyho se hovoří také jako o adeptovi na kultovní film dnešní mladé generace. Ne každého diváka ale jeho styl (který zde hraje hlavní roli) i obsah osloví.
Když Once nepůsobí jako zjevení
Snímek je předurčen k úspěchu u masového publika. Svým nízkorozpočtovým, pseudodokumentárním stylem je opakem běžné komerční produkce, a přitom na diváka neklade vysoké nároky; odvíjí se v něm milostný příběh dvou netuctových mladých lidí v atraktivním a stále módním Dublinu, vše s kulisou chytlavé, většině lidí částečně známé hudby. Poslední scéna, která vybízí k velkým myšlenkám o osudu a vyvolává u nejednoho diváka slzy dojetí, potom korunuje pocit velkého zážitku.
Diváka, očekávajícího víc a neochotného nechat se strhnout romantickou představou Dublinu jako města neomezených možností a hudby, která „hory přenáší“, ale celá podívaná může nudit, dokonce i iritovat.
Glen Hansard se svým charismatem, sice jednou, ale zato působivou a pravděpodobně prožitou polohou rozpačitého, zraněného snílka, unese dlouhé pohledy kamery i chaotické, nepříliš reálné dialogy. To se ale nedá říct o Markétě Irglové, která dokáže ono „mrazení v zádech“ vyvolat pouze jednou, a to svým hlasem při textování písně If you want me.
Postava Irglové působí většinu filmu nereálně a podivně, počínaje její proměnou ze sebevědomé dívky, která se vetře do přízně pouličního muzikanta, ve starostlivou matku vyhýbající se mužům (scény českých dialogů působí vyloženě směšně) například po její řeči o „zbytečné“ fyzické blízkosti. Zkarikovány jsou téměř všechny postavy, například muzikantův otec vlastnící opravnu vysavačů a tajně doufající v synovu kariéru nebo muž ve studiu, náhle zasažen nahrávanou hudbou.
Co se týče hudby, při prvním vstupu ústřední písně na scénu v opuštěném obchodě s hudebninami působí silně, s postupným opakováním ale ztrácí na působivosti a začíná diváka spíše obtěžovat.
Schématický, nepravděpodobný konec s idylickým pohledem „skrz sklo“ jen završuje předchozích průměrných, líbivých a pro většinu diváků asi odpočinkových 85 minut.