Will Salas nepatří ke generaci, která má čas lámat si hlavu s tím, jak k tomu došlo. Prostě se to stalo a on už se takový narodil. Genetický program mu zaručuje standardní život do pětadvaceti, kdy přestane stárnout (bingo!) a zároveň mu na předloktí naskočí světélkující počítadlo (průser!!!), které mu začne odměřovat poslední rok jeho života. Tedy za předpokladu, že si někde nějaký ten den navíc neobstará - rozuměj prací, hazardem, krádeží nebo vraždou někoho, komu na ruce bliká ještě nějaký ten pátek navíc. Will Salas prostě nemá čas přemýšlet o ptákovinách, třeba proč existují boháči jako ti, co hnípají v rezidenční zóně New Greenwich (a na kontě mají celá staletí), zatímco v jeho rodném chudinském Daytonu se žije a umírá ze dne na den. Žije totiž v době, kdy se za všechno platí časem. Čtyři minuty za kafe, třicet za oběd a padesát devět let za sporťák. Jenomže Willovi svítí na ruce už jen několik posledních hodin – a on toho chce ještě hodně stihnout!
Když přijde režisér, scenárista a producent Andrew Niccol s novým projektem (a to se zase nestává tak často), můžete se vsadit, že to nebude úplně standardní mainstreamový opus. Když někdo debutuje Gattacou, natočí Obchodníka se smrtí a napíše oscarový scénář Truman Show, lze vcelku oprávněně předpokládat, že to, s čím nás osloví příště, nebude myšlenkově triviální ani blbé.
A takový není ani jeho další alternativní svět blízké budoucnosti, v němž neexistují peníze a čas je hodnotou všeho, včetně lidského života. Je to svět vizuálně hodně blízký tomu našemu až na policejní káry (které nevím proč jsou stylizovány do bouráků ze sci-fi minulého století) a neúprosně zářící počitadla na lidských rukou, které každému odměřují čas do jeho konečného „vynulování“.
V duchu pohádky Sůl nad zlato se tu nabízí paralelní úvaha: Co je vlastně cennější nežli čas, který nám byl vyměřen, doprovázená úlevným podprahovým vzdáním díků, že nikdo nevíme, kolik nám je ho dáno, kolik roků, dnů či minut nám ještě zbývá, a také matným zábleskem uvědomění, co všechno bychom v tomto „našem“ čase mohli (a měli) stihnout. Rafinovaný Novozélanďan Andrew Niccol se zase vytáhl, udělal nám několik primitivních děr do hlavy, které budeme sofistikovaně zpracovávat, prokázal, že je pořád lepší scenárista nežli režisér, a pravděpodobně se zase na nějakou dobu vypaří, aby nás po čase zboural další originální vizí naší alternativní existence.
Základní dramatická teze jeho Vyměřeného času je jednoduchá a neúprosná jako odtikávání hodin:
Aby bylo pár nesmrtelných, musí mnozí zemřít!
Proto je jeho nespravedlivý svět rozdělený do zón, v nichž bohatí mohou žít (téměř) věčně a „vynulovaní“ odevzdaně, tiše a jaksi samozřejmě umírají na chodníku cestou do práce nebo na autobus. A ti, co zatím přežívají, za zbytek svého času pořizují jen to nejnutnější v laciných obchodech, kde je vše za devadesát devět vteřin. Will Sallas patří do téhle zóny rychle umírajících a zcela jistě by v ní marným závodem s časem strávil i krátký zbytek svého života, kdyby jednoho dne nepomohl (což je typické pro kladné hrdiny) jednomu nostalgickému, zazobanému chlapíkovi, který se poflakoval Daytonem a koledoval si o malér, protože ho už nebavilo tak dlouho žít. S náloží staletí, kterou nosil na ruce, bylo jen otázkou času, kdy mu místní gang vynuluje ciferník.
Jenomže Will, který v těchto drsných ulicích vyrostl, jim do jejich špinavých plánů hodil vidle. Magora z New Greenwich (který stejně nechtěl dát žít) zachránil, za což od něj získal obrovskou časovou hotovost, jež mu umožnila vyrazit na cestu za pomstou, ve stylu „zabili jste mi maminku, tak dostanete do držky a z vašeho systému udělám fašírku“.
Chce je připravit o všechno. Chce, aby za to zaplatili! A má na to spoustu času, odhodlání ho nepromarnit, ale také v patách fanatického správce času, „timekeepera“ Leona, který běhá skoro stejně rychle jako on (což je zřejmě způsobeno tím, že se narodil ve stejné zóně). Jestli je někdo, kdo může téhle nové evoluci, kde v rámci (ne)přirozeného výběru přežijí jen ti s nejsilnějším časovým kontem, zatnout tipec – pak je to sociálně namotivovaný Will Salas. Žil tak dlouho v zóně smrti, že podobně jako James Bond v Casinu Royal je schopen vsadit úplně všechno, protože pro něj má smysl jen absolutní výhra.
Originální v námětu, průměrný ve scénáři, slabší v režii
Takový je poslední opus svébytně fabulujícího, ale spíše jen standardně realizujícího scenáristy a režiséra Andrewa Niccola, jenž - s jistou (značnou) nadsázkou řečeno - osciluje mezi Jánošíkem, Faustem, Robinem Hoodem, tandemem Bonnie & Clyde a Utopií Thomase Mora. Jakkoli tenhle mix vypadá na pěknou „bramboračku“, je základní dějová linie vcelku přímočará, kritika konzumní společnosti evidentní a vzkazy, které generuje, mají povahu jednoduchých a snadno srozumitelných moralit se silným sociálním kontextem, volajícím po nastolení spravedlivého společenského řádu a vyrovnání šancí mezi bohatými a chudými.
Možná je v tomto ohledu Niccol až příliš doslovný a riskantně staví proklamativnost tezí nad dramatické vyklenutí děje, jenž mohl být okořeněn větším akčním drivem a intimnějším (a tudíž přesvědčivějším) představením hlavních figur, které někdy poněkud zápolí s logikou a motivací svého konání. Jakoby stačilo, že to s lidstvem prostě jen myslí dobře. Jakoby základní, ušlechtilá a nezpochybnitelná idea mohla nahradit dramatičnost, dynamiku a věrohodnost příběhu, který z nás v této formě činí spíše jeho pozorovatele nežli do něj vtažené a spoluprožívající účastníky.
A tak i mladí herci se „starou duší“, pod vedením Andrewa Niccola, jakkoli odvádějí slušnou práci, v nás zanechávají spíše chladný dojem nositelů zjevných pravd, pohybujících se ve studených kulisách bytí, z něhož vlastně nikdo nemá radost, umocňovaných ještě odtažitou kamerou několikanásobného oscarového laureáta Rogera Deakinse. Je obtížné vžít se do jejich pocitů, pochopit náhlá vzplanutí a přijmout zásadní proměny charakterů, je obtížné se o ně strachovat, když se v opakované metafoře rozeběhnou proti sobě ulicí, a jestliže se jejich ruce včas symbolicky nesetkají, zemřou. A není jednoduché nezačít se po čase i tak trochu nudit, když tempo vyprávění příliš negraduje a navíc je zřejmé, že jedním z „objevných“ poselství je sdělení, že:
Nikdo nemá právo žít věčně!
I když Justin Timberlake v ústřední roli mstitele, který chce dát lidem naději, dělá, co může, a umí toho jako herec už stejně jako zpěvák, dál zůstáva v rangu nadějí a není vyloučeno, že se časem vypracuje do figury skutečného akčního hrdiny, poněkud syntetická Amanda Seyfriedová zaujme už tím, že je, a „timekeeper“ Cillian Murphy je nejpůsobivější zlověstnou i rozpornou figurou téhle story, pořád to tak nějak nestačí k tomu, abychom někoho z nich opravdu milovali nebo nenáviděli. Jako bychom byli vystaveni do autu a nuceni se na jejich příběh dívat s odstupem, aby nám neunikl jeho (tolikrát průběžně připomínaný) intelektuální přesah a poselství.
Ostatně na Niccolův neradostný svět, kde „chudí umírají a bohatí neumí žít“, není příjemné se dívat příliš zblízka. Možná i proto, že nám stroze vzkazuje: „Nepromarněte svůj čas tady a teď – jiný vám už totiž nikdo nedá!“ Nemyslíte, že na tuhle elementární pravdu zapomínáme častěji, nežli je (pro ni i pro nás) zdrávo?
IN TIME. USA 2011, 109 min., české titulky, od 12 let. Scénář a režie: Andrew Niccol. Kamera: Roger Deakins. Hudba: Craig Armstrong. Hrají: Justin Timberlake (Will Salas), Amanda Seyfrieodová (Sylvie Weisová), Cillian Murphy (Raymond Leon), Olivia Wildeová (Rachel Salasová). V kinech od 3. listopadu 2011.
