Praha – Na začátku sní Katka o obyčejném životě. Žít, mít kluka a práci -odkrajuje svá přání s plátky knedlíku v kuchyni odvykacího centra. Na konci, o více než deset let později, se karikatura jí samé omlouvá do kamery své dceři, své šanci, kterou projela jako lajnu na zrcátku. Helena Třeštíková sestříhala do 90minutového časosběrného dokumentu 14 let života narkomanky zachycené ve spirále závislosti, jejíž cílová stanice se bohužel nejmenuje happy end.
Katka - dokument o narkomance, která by chtěla hodně chtít
Katka je třetím z trojice celovečerních časosběrných dokumentů - nejbeznadějnější a nejrozporuplnější. Věčný recidivista René umožňoval divákovi svou houževnatostí a komedianstvím zachovat si nadhled, Marcela svou vůlí poprat se s tragickým osudem vyvolávala naději, u Katky ale není jediné, alespoň blikající, světýlko na konci tunelu, kterého by se dalo zachytit.
S pocitem nepatřičného voyeurství, mnohonásobně silnějšího, než mohla vzbuzovat Marcela, sledujeme na plátně ženu, která se mění v trosku, v cosi sobě nepodobného, a víme, že to není jen filmová hra. Po závěrečných titulcích je i největšímu optimistovi jasné, že tenhle příběh nebude mít šťastné pokračování. V tom spočívá největší síla Třeštíkové Katky – v konfrontaci mezi naším, často rouhačským brbláním nad víceméně povedenými životy a koncentrací sebedestrukce a beznaděje, které už přesáhly hranici, zpoza níž by ještě byla cesta zpět.
GALERIE
videogallery_72708
Celovečerní dokument je rozšířenější verzí Katčina příběhu. V roce 2001 uvedla Česká televize film V pasti, který shrnoval období pěti let jejího života. Když se Helena Třeštíková rozhodla pro pokračování, vstoupil do „scénáře“ nečekaný zvrat – Katčino těhotenství. Ani zodpovědnost i za někoho jiného než jen sama za sebe ale pro ni nebyl dostatečnou motivací přestat s drogami.
„Když budem chtít, tak se z toho dostanu… Já bych chtěla hodně chtít,“ říká v dokumentu dvacetiletá Katka a těžko najít lepší slova, která by vystihovala její vztah k závislosti. Kolotoč slibů, vzdušných zámků a lhaní si do vlastní kapsy odkládá řešení problému na zítra, na až…, tak…. Až bude pondělí. Až bude jaro. Až se to dítě narodí… A zatímco pro sebe i pro ostatní hledá výmluvy, kterým sama věří, motá se její život po kotníky v odpadcích na podlaze nějakého squatu v kruhu od dávky k dávce.
Třeštíková v dokumentu dvakrát vědomě před diváky vystupuje z role pozorovatele a v jednom z těchto případů na Katku naléhá, aby se kvůli svému dítěti konečně odrazila ode dna. „Nejsem kus dřeva, který je netečný k tomu, co vidí a zaznamenává,“ vysvětluje dokumentaristka, ale připouští, že zařazení této scény může být diskutabilní. I bez ní je ovšem zřejmé, že kamera do Katčina života zasahuje. Nebo lépe – popostrkuje ji ke stéblům (například lékařský dohled během těhotenství), na které by se sama vykašlala, přestože nejde už jen o její život. I když se nakonec zase začne topit.
S vodou souvisí také dvě lyrické scény, jedna z nich mírně stylizovaná, které Třeštíková do dokumentu zařadila. V té první se Katka koupe v kašně, v té druhé leží v Botiči, pokaždé v šatech. Možná to jsou ty světlé momenty, kterých se divák může zachytit, aby bezvýchodnost Katčina příběhu měla aspoň skrytá zadní vrátka… Ano, kdo hledá, najde, a tak snad lze v obyčejném rachtání vidět symboliku proměny a příslibů možných nových začátků, i kdyby žádné nebyly.
Katka - v kinech: od 25. února.
GALERIE
Katka
