Hus je jen jeden. Měl by zazářit ve své skutečné, žádným dodatečným výkladem nezkreslené podobě, domnívá se spisovatelka a scenáristka Eva Kantůrková. Podle svého románu o církevním reformátorovi napsala scénář k trojdílnému televiznímu dramatu Jan Hus. Česká televize snímek, který vznikl k 600. výročí Husova upálení, odvysílá o posledním květnovém víkendu. Husovu odkazu se bude věnovat ve svém vysílání i stanice ČT24, v neděli 24. května od 16:10.
Kantůrková: Od Husa bychom se mohli přiučit „božnosti“
Román Kantůrkové vyšel v osmdesátých letech v samizdatu. „Byla jsem přítomná tajnému semináři na domácí univerzitě, kde se o Husovi říkaly tak velké nesmysly, že jsem začala studovat všechno, co o něm bylo dostupné. A zjistila jsem, že je to téma, které stojí za to napsat,“ prozradila spisovatelka, co na začátku podnítilo její zájem.
Nechtěli jsme Husa jen jako zachmuřeného teologa
Z nejznámějšího filmového zpodobnění od Otakara Vávry vychází mistr Hus jako buřič. „Hus nebyl bouřlivák,“ nesouhlasí Kantůrková. „Byl přemýšlivý člověk, který si vytvářel vlastní teologický názor poplatný své době, ale zároveň řešící rozpory, které ta doba měla.“ Volba jeho hereckého představitele ji proto přijde přesvědčivá, i když fyzická podobnost by se hledala těžko. „Matěj Hádek je střízlivý, zdrženlivý, velice citově založený,“ domnívá se, že Husovu osobnost herecky dobře vystihuje.
Smířila se i s tím, že pro film bylo třeba Husův příběh „zdramatizovat“, v čemž jí pomáhal režisér Jiří Svoboda. Do fikce, i když na základě historických faktů, bylo třeba se pustit při scénách z jeho osobního života, k nimž neexistují prameny. Mnohé o Husovi vypoví postavy, které ho ve skutečném životě i ve filmu obklopovaly. „Ve filmu je přesně vykreslený rodinný vztah, posílili jsme také jeho vztah s královnou Žofií, který byl velice přátelský. A řadu vážných momentů jsme se snažili malinko odlehčit, aby Hus nebyl jen zachmuřený teolog, který káže o pravdě Boží,“ upřesnila.
„Podezírám Vávru, že si dělal legraci“
Snahou tvůrců tedy bylo ukázat, že reformní kazatel měl i své lidské stránky, že nebyl jen „hlásnou troubou svých názorů“, jak ho před šedesáti lety ztvárnil Zdeněk Štěpánek ve Vávrově snímku. „Pana Vávry si jako režiséra nesmírně cením, ale když jsme si nedávno jeho film znovu promítali, zdálo se mi, jestli on si trošku nedělal legraci z toho přepětí, z té falešné dramatičnosti vůdce,“ poznamenala. „Hus byl všechno, jenom ne vůdce mas.“
Vávra své drama natočil podle románu Aloise Jiráska, který na konci 19. století nabídl jistý pohled na Husa, filmová adaptace podtrhla více jeho roli sociálního a národní reformátora. Podle Kantůrkové je ale nejdůležitější, že byl reformátorem církevním. Je i nejnovější filmová verze Husova osudu ovlivněná dobou? „Snažila jsem se svůj text oprostit od možnosti různých výkladů. Hus je jeden, ten ze začátku patnáctého století, a pokud se mu chceme přiblížit, tento jeho původní obraz zavazuje historika i spisovatele,“ domnívá se.
Vzkaz Husa dnešní době? Důležité je se nevzdat
Husa navíc nevidí jen jako učebnicovou postavu, přemýšlení, k němuž filmové připomenutí jeho názorů zas z trochu jiného úhlu vybízí, by mohlo podle ní současné „věcné době“ jen prospět.
„Původním a zatím nepřekonaným způsobem včlenil Jana Husa do moderního povědomí František Palacký. Vytvořil pro Husův odkaz moderní době zvláštní pojem, který převzal do svého výkladu Husa TGM a do svého filozofického pojmosloví i Karel Kosík. Je to pojem 'božnost'. U obou 'božnost' znamená vztažení člověka k vyšším hodnotám, než je jeho věcný a osobní zájem. Nechci vypočítávat, kolik témat by si kritický duch Husova typu našel v dnešních poměrech, ale řekla bych, že to obecné, čím by se oproti dnešním kritikům lišil, je právě ona 'božnost', duchovní nebo jiný princip, vyšší než jsem já sám. Je to asi to nejpotřebnější, co dnešní době a jejím převažujícím tendencím schází,“ domnívá se Kantůrková.
Co by mohlo Husovu dobu s tou naší spojovat se pokusila najít také v knize Nesmiřitelná řeč - „rozpravě s přidaným mýtem o Janu Husovi“. Vzkaz, který předává jeho osobnost i po šesti stech letech, lze podle autorky vyjádřit jednoduše: Důležité je se nevzdat.