Hudebník Vladimír Mišík patřil za komunistického režimu k zakazovaným umělcům. Jeho syn Adam, který nezapřel hudební geny, se narodil osm let po sametové revoluci a vyrůstal i tvoří ve svobodě. V čem se shodují i liší pohledy jejich generací, porovnali jako hosté Interview ČT24 speciál.
„Nechte zpívat Mišíka!“ objevovalo se na začátku osmdesátých let na pražských zdech jako reakce na zákaz, který Vladimíru Mišíkovi znemožnil na dva roky koncertování před publikem. S hudbou začínal v šedesátých letech, o dekádu později založil kapelu Etc…, s níž funguje dodnes. Jeho inspirací byla často poezie.
Život za bolševika nebyl černobílý
Na tvorbu a život za minulého režimu nepohlíží s nenávistí. „On život za bolševika nebyl černobílý, že by byli ti zlí a pak ti dobří. Byl to mix, protože i mezi těmi zlými byli v podstatě lidi, kteří dělali záslužné věci. Setkal jsem se spoustou lidí, kteří byli v komunistické straně, ale chovali se vlastně normálně. Neviděl jsem to černobíle, takže jsem psychicky nestrádal, že bych musel někoho nenávidět,“ říká o tehdejší době.
Ani on se neobešel bez ústupků, ale na stranickou knížku ani na spolupráci se Státní bezpečností nekývl. Při demonstracích v listopadu 1989 hrál před téměř osmi sty tisíci lidmi na Letenské pláni Variaci na renesanční téma. A po revoluci zasedl v poslanecké lavici. „Byl jsem rád, když jsem s tím 'posláním' skončil. A pak už (byla) zase muzika a bylo mi lépe,“ hodnotí zpětně.
Z rukou prezidenta Petra Pavla převzal letos medaili Za zásluhy. Vyznamenán byl na druhý pokus – od Pavlova předchůdce Miloše Zemana tuto čest odmítl.
Méně komunikace, více citlivosti
Jeho syn Adam, herec a zpěvák, zná už jen život v demokratickém Česku. V současné, informacemi přehlcené době, ale vnímá zase jiné nebezpečí. „Lidé se rozdělují do stále menších a menších táborů, které mezi sebou úplně nekomunikují nebo se neprolínají,“ obává se.
Svou generaci označuje za citlivější a empatičtější, než byly ty předlistopadové. „Dokážeme se možná více otevřeně bavit o tom, jak se cítíme. Táta je z uměleckého prostředí, ale věřím, že to nebylo něco, co by lidi dělali tak často, že by třeba řešili i nějaké psychické problémy. Myslím, že to bylo větší tabu a všichni byli tvrdší,“ říká.
„Na mejdanech jsme to řešili taky. Psychické problémy. Koho opustilo děvče a všelijak to bylo,“ namítá Vladimír Mišík.
Slušnost a pokora
Jeho syn nemá dojem, že by coby umělec žil ve stínu svého slavného otce. V tom, co dělá, se prý řídil intuicí a zvlášť nepřemýšlel, do jaké rodiny se narodil. To ale neznamená, že by si z ní nic neodnesl. „Slušnost a pokora, to jsou atributy, které táta má, a jako syn se je snažím mít taky,“ prozradil. A od otce se naučil také pár prvních akordů.
Z písniček Vladimíra Mišíka má rád především Slunečný hrob. A jak naopak Adamovy nahrávky vnímá jeho otec? „Poslechnu si to se zaujetím, některé věci jsou fakt výrazné a skvělé, ale že bych byl fanoušek toho žánru, to nebudu. Hlavně mě baví, že ho to zajímá. A jsem šťastný, že dělá práci, která ho naplňuje,“ ujišťuje Vladimír Mišík.
