Hudebník Vladimír Mišík patřil za komunistického režimu k zakazovaným umělcům. Jeho syn Adam, který nezapřel hudební geny, se narodil osm let po sametové revoluci a vyrůstal i tvoří ve svobodě. V čem se shodují i liší pohledy jejich generací, porovnali jako hosté Interview ČT24 speciál.
Jsme citlivější, míní Adam Mišík. I my jsme na mejdanech řešili všelico, namítá jeho otec
Vladimír a Adam Mišíkovi v Interview ČT24 speciál (zdroj: ČT24)
„Nechte zpívat Mišíka!“ objevovalo se na začátku osmdesátých let na pražských zdech jako reakce na zákaz, který Vladimíru Mišíkovi znemožnil na dva roky koncertování před publikem. S hudbou začínal v šedesátých letech, o dekádu později založil kapelu Etc…, s níž funguje dodnes. Jeho inspirací byla často poezie.
Život za bolševika nebyl černobílý
Na tvorbu a život za minulého režimu nepohlíží s nenávistí. „On život za bolševika nebyl černobílý, že by byli ti zlí a pak ti dobří. Byl to mix, protože i mezi těmi zlými byli v podstatě lidi, kteří dělali záslužné věci. Setkal jsem se spoustou lidí, kteří byli v komunistické straně, ale chovali se vlastně normálně. Neviděl jsem to černobíle, takže jsem psychicky nestrádal, že bych musel někoho nenávidět,“ říká o tehdejší době.
Ani on se neobešel bez ústupků, ale na stranickou knížku ani na spolupráci se Státní bezpečností nekývl. Při demonstracích v listopadu 1989 hrál před téměř osmi sty tisíci lidmi na Letenské pláni Variaci na renesanční téma. A po revoluci zasedl v poslanecké lavici. „Byl jsem rád, když jsem s tím 'posláním' skončil. A pak už (byla) zase muzika a bylo mi lépe,“ hodnotí zpětně.
Z rukou prezidenta Petra Pavla převzal letos medaili Za zásluhy. Vyznamenán byl na druhý pokus – od Pavlova předchůdce Miloše Zemana tuto čest odmítl.
Méně komunikace, více citlivosti
Jeho syn Adam, herec a zpěvák, zná už jen život v demokratickém Česku. V současné, informacemi přehlcené době, ale vnímá zase jiné nebezpečí. „Lidé se rozdělují do stále menších a menších táborů, které mezi sebou úplně nekomunikují nebo se neprolínají,“ obává se.
Svou generaci označuje za citlivější a empatičtější, než byly ty předlistopadové. „Dokážeme se možná více otevřeně bavit o tom, jak se cítíme. Táta je z uměleckého prostředí, ale věřím, že to nebylo něco, co by lidi dělali tak často, že by třeba řešili i nějaké psychické problémy. Myslím, že to bylo větší tabu a všichni byli tvrdší,“ říká.
„Na mejdanech jsme to řešili taky. Psychické problémy. Koho opustilo děvče a všelijak to bylo,“ namítá Vladimír Mišík.
Slušnost a pokora
Jeho syn nemá dojem, že by coby umělec žil ve stínu svého slavného otce. V tom, co dělá, se prý řídil intuicí a zvlášť nepřemýšlel, do jaké rodiny se narodil. To ale neznamená, že by si z ní nic neodnesl. „Slušnost a pokora, to jsou atributy, které táta má, a jako syn se je snažím mít taky,“ prozradil. A od otce se naučil také pár prvních akordů.
Z písniček Vladimíra Mišíka má rád především Slunečný hrob. A jak naopak Adamovy nahrávky vnímá jeho otec? „Poslechnu si to se zaujetím, některé věci jsou fakt výrazné a skvělé, ale že bych byl fanoušek toho žánru, to nebudu. Hlavně mě baví, že ho to zajímá. A jsem šťastný, že dělá práci, která ho naplňuje,“ ujišťuje Vladimír Mišík.