Detektivky jsou nejoblíbenějším oddechovým žánrem tuzemských čtenářů. Kriminálním příběhům propadli ostatně už před více než stoletím. A právě za dějinami české detektivky se nyní ohlíží stejnojmenná monografie literárních publicistů Pavla Mandyse a Michala Jareše.
Prvním „sériovým“ detektivem byl v českém prostředí Léon Clifton. Sešity s případy amerického vyšetřovatele vycházely každý týden v letech 1906 až 1911. Takzvané cliftonky se tvářily jako paměti zmíněného detektiva, jejich skutečným autorem ale byl pravděpodobně Alfons Bohumil Štastný.
Kvalitou ovšem byly Cliftonovy příběhy podle literárního historika Michala Jareše „příšerné“. „Těch téměř 280 pokračování má velmi kolísavou úroveň, protože musel napsat každý den třicet dva stránek,“ hodnotí Šťastného literární příspěvky.
Samotná postava detektiva, jenž je mistrem převleků a všemu přijde na kloub, zapadala do brakových schémat. Genialitu Léona Cliftona ovlivnil vzor „velkého detektiva“, jehož popularitu u evropských čtenářů zajistil Sherlock Holmes. „Všechno vyřeší, často pomocí náhody, jeho dedukční schopnosti jsou až směšné,“ shrnul Jareš.
Taková domácí (prvorepubliková) zabijačka
Vyšetřovateli se superschopnostmi předstali být literární hrdinové za první republiky. Autoři je polidštili a začali je tak vymezovat vůči západním vzorům. Pavel Mandys upozorňuje, že první detektivku z českého prostředí napsal Emil Vachek. V jeho detektivní prvotině Tajemství obrazárny z roku 1930 se čtenářům představil detektiv Klubíčko.
„Předtím autoři zasazovali příběhy převážně do Anglie. Zčásti proto, že jim prostředí přišlo atraktivnější, zčásti proto, že tehdejší policii vnímali občané nového státu ještě dost negativně – ovlivněni tím, jak vnímali rakouskou policii, jako cosi nepřátelského,“ poznamenává Mandys.
Detektivní žánr v meziválečném Československu pomáhal definovat mimo jiné Karel Čapek. Uznávaný novinář a spisovatel se nerozpakoval snížit k „pokleslé“ literární zábavě. Třeba v Povídkách z jedné, respektive druhé kapsy.
Čapkovi detektivové rozhodně nebyli žádní bondové, spíše obyčejní rutinéři, někdy dokonce bezejmenní. „Chtěl tím dát najevo, že zločiny obvykle bývají velmi prosté. Že policejní rutinéři je vyřeší poměrně rychle, jakkoliv to vypadá jako komplikované spiknutí, je to taková ta česká domácí zabijačka,“ vysvětluje Mandys.
Práci prvorepublikových kriminalistů také o čtyřicet let později zpopularizoval televizní seriál o „hříšných lidech města pražského“ podle předlohy a námětu Jiřího Marka.
Poválečný diverzant a normalizační floutek
Po převratu v roce 1948 se komunističtí ideologové domnívali, že v rovnostářském světě nebude mít nikdo potřebu krást a škodit. Jediný přípustný zločin byl ten páchaný protistátními živly. Jako třeba diverzant Král Šumavy. Film Karla Kachyni z roku 1959 provázela i knižní verze od Rudolfa Kalčíka, autora dobrodružných próz o mužích strážících železnou oponu.
„Pohraničníci měli tenkrát opravdu těžké podmínky, bylo jich málo, a dokonce se spekuluje o tom, že tehdejší moc úmyslně udržovala nízké stavy, aby mladé kluky naštvala, a neváhali střílet po těch, kteří utíkali za hranice. Tohle všechno Kalčík docela slušným stylem popisuje, i když je to samozřejmě ideologická propaganda,“ dodává Mandys.
V druhé polovině šedesátých let a normalizačních časech vyšetřoval nekalosti kapitán Exner. Do literárního světa ho přivedl Václav Erben. „Floutek, trochu děvkař, ale zároveň má cit, instinkt, i když se to v průběhu celé série proměňuje,“ představuje Exnera Jareš. „Toho si je Erben vědom. Zvláště pak v osmdesátých letech i zneužívá exnerovské hlášky, už z něj dělá spíš karikaturu.“
Komerční zábavu vystřídal sofistikovanější sever
V devadesátých letech se zdálo, že detektivku převálcovali televizní vyšetřovatelé. „Přišly americké filmy, přišly komerční televize a využívaly detektivní žánr, aby bavil diváky,“ připomíná Mandys.
Zájem ale opadl jen dočasně, nemalou zásluhou severských krimi. Jejich vlivem se ale změnila pravidla žánru. Zatímco dříve byla detektivka potvrzením statu quo, tedy po vyšetření případu se věci vrátily do starých kolejí, dnes může zločin zajetý běh věcí změnit.
„Po roce 2005, kdy se objevily romány Stiega Larssona, se ukázalo, že detektivka nemusí být jen pro ty méně náročné čtenáře, že ji mohou číst i mladší, kteří do té doby četli sofistikovanější literaturu. A objevili se i autoři, kteří se inspirovali tím, že detektivka opravdu nemusí být jen pohádka pro dospělé, ale že může více vycházet z konkrétní společenské situace – jako zmíněný Stieg Larsson,“ rozebírá změny Mandys.
Poznamenává, že detektivka je v Česku v posledních letech nejen oblíbeným, ale i stále kvalitněji psaným žánrem. Michaelu Klevisovou, Martina Goffu a Michalu Sýkoru zmiňují autoři monografie jako příklad současných spisovatelů, které by příznivci krimi neměli minout.
