Praha - Přes vážnost svého onemocnění rozdával do poslední chvíle s velkou intenzitou na jevišti radost a smích. Jiřího Grossmanna doprovázela do divadla v posledních týdnech života zdravotní sestra. Když v předvečer svatého Mikuláše, 5. prosince 1971, svůj životní boj prohrál, bylo mu pouhých třicet let.
Jiří Grossmann je znám hlavně jako herec a spoluautor divadelních textů a humoristických povídek, který spojil svůj krátký život s divadlem Semafor. Na konci padesátých let ale začínal jako muzikant, hrál na trombón a kontrabas, ovládal i klavír, bendžo a kytaru. V roce 1962 se v legendárním klubu Olympic poprvé potkal s Miloslavem Šimkem, se kterým ho později pojil jeho umělecký osud.
Narodil se 20. července 1941 v rodině písničkáře a kabaretiéra Slávy Grossmanna. V roce 1960 odmaturoval a poté absolvoval tři roky na stavební fakultě ČVUT. Po sedmém semestru ho definitivně zlákalo divadlo - v plzeňské Alfě dostal první profesionální angažmá. „To komediantství měl v krvi odmalinka. Pamatuji se, že když jsem měla čtyři roky, on hrál medvídka, který měl umřít. Vžil se do role tak, že jsem brečela,“ vzpomínala na Grossmanna jeho neteř Irena Janečková.
Ani Grossmannovi se nevyhnula vojna. S programem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého objížděl posádky. Když Šimek, který sloužil ve stejné době, založil v Ruzyni divadlo Vojenské jeviště, Grossmann si podal žádost o přeložení. A právě při vstupní prohlídce lékař zjistil jeho zhoubnou nemoc, v té době nevyléčitelné nádorové onemocnění mízních uzlin (Hodgkinova choroba).
Šimka a Grossmanna pojil stejný osud. Umělecký i životní
Po návratu do Prahy odstartovali Grossmann se Šimkem nejslavnější éru klubu Olympik. Přes nevšímavost oficiálních médií se sláva fenoménu Š + G šířila mezi mladým publikem. Úspěšnou dvojici angažoval Jiří Suchý z divadla Semafor, kde od roku 1967 uvedli řadu úspěšných premiér: několik Besídek, čtyři Návštěvní dny, hru Othello odpadá aneb Večer v kulečníku, Večer pro otrlé aneb pět Pupáků, atd.
Jako zpěvák si Grossmann zakládal na svém příjemném barytonu a našel se zejména ve stylu country. Prosadil se i jako autor písňových textů pro jiné zpěváky, převážně ze semaforského okruhu: Nadě Urbánkové napsal hit Závidím, Evě Olmerové Čekej tiše, pro Milušku Voborníkovou Gimi Det Ding. Zásadní význam měly jeho texty pro zpěváka Pavla Bobka, který se původně stavěl k češtině skepticky a dával přednost anglickým originálům.
Popularita Š + G kulminovala po srpnu 1968, kdy se v jejich vystoupeních stále častěji objevovaly prvky politické satiry. Grossmann byl mezi kolegy z divadelní a hudební branže velmi oblíbený. Většina z nich jej líčí jako výjimečně nadaného člověka. Sám se naučil na několik hudebních nástrojů a měl talent na jazyky. Byl zábavný společník, ale v soukromí prý uzavřený, tichý. Nedbal příliš na peníze, měl rád dobré jídlo, pití a kvalitní tabák.
Zpěvačka Naďa Urbánková na Grossmanna podle svých slov nevzpomíná v čase minulém, neboť jeho písničky stále zpívá. A každý z těch aplausů patří podle ní i Jiřímu Grossmannovi za jeho nevšední textařský nadhled, kdy už jako hodně mladý věděl, že jsme na světě jen na chvilku: „Jeho texty ani s utíkajícím časem neztrácí nic ze své zvláštní poetiky. Do písniček dokázal vložit legraci i nostalgii, takových textařů se v naší zemi moc nenarodilo.“
Jiří Suchý o Jiřím Grosmannovi:
„Obdivoval jsem ho, tu jeho ohromnou statečnost. Poněvadž on prostě vešel na scénu a hrál - a už se sotva udržel na nohou.“
Po roce 1990 neslo Grossmannovo jméno pražské divadlo na Václavském náměstí, které založil Miloslav Šimek a ve kterém hrál až do své smrti v roce 2004 (Šimek zemřel také na zhoubnou chorobu, která byla navíc podobná té Grossmannově). Dodnes je po Jiřím Grossmannovi pojmenovaná přilehlá pasáž.
