Londýn – Vláda prstenu nad vůlí milionů světových čtenářů se začala před rovnými šedesáti lety. 29. července 1954 britská knihkupectví nabídla svým zákazníkům Společenstvo prstenu, první svazek objemné hrdinské epopeje z mytické Středozemě. Autor knihy, oxfordský profesor John Ronald Reuel Tolkien, přitom rozdělení příběhu do tří dílů odmítal a samotného Pána prstenů původně vůbec nezamýšlel psát.
Pro znalce Tolkienova života půjde o banální konstatování: Na počátku stál Hobit, původně dětský příběh o dobrodružné cestě Bilba Pytlíka, který oxfordský pedagog napsal pro své syny, aniž by usiloval o jeho publikaci. První příběh z fiktivního světa Středozemě proto knižně vyšel až díky rodinné přítelkyni Elaine Griffithsové, která Tolkienovy texty ukázala ve svém domovském nakladatelství George Allen & Unwin. Psal se rok 1937.
Úspěch hobitího dobrodružství nakladatele vedl k tomu, aby Tolkiena vyzval k pokračování. Ten k tisku neúspěšně nabízel (stále nedopsaný) Silmarillion, archetypální dějiny fiktivního světa, na němž pracoval už od počátku 20. století. Allen & Unwin ovšem takovou možnost odmítli – chtěli pokračování hobitova příběhu a neodradilo je ani Tolkienovo upozornění, že vzhledem k povinnostem na oxfordské univerzitě bude psát nový text pomalu a dlouho. Dílo mu nakonec zabralo dvanáct let.
Životopisec: Doufal, že zachycuje hlubokou pravdu
Do práce se pustil v prosinci 1937 s vizí vyslat Bilba Pytlíka na další podivuhodné dobrodružství. O čtyři měsíce později ale stočil svou pozornost k prstenu, o který Bilbo v Hobitovi připravil nešťastného Gluma, a rozehrál široký příběh hrdinské fantastiky založený na exemplárním sváru dobra se zlem. „Při psaní Tolkien rozhodně věřil, že dělá víc, než pouze vymýšlí příběh,“ uvedl později jeho životopisec Humphrey Carpenter. „Cítil, nebo spíš doufal, že jeho příběhy jsou v jistém smyslu ztělesněním hluboké pravdy.“
Místo Bilba postavil Tolkien do centra zájmu jeho synovce, mladého hobita Froda, který musí (stejně jako před lety strýc) opustit vesničku Hobitín v idylickém regionu Kraj. Se svými druhy se vydává na nebezpečnou cestu do Mordoru a k Hoře osudu, aby zničil prsten, jenž „vládne všem“, a zmařil tak temné plány krále zla Saurona. S využitím Silmarillionu autor postupně vybudoval nový svět s vlastní historií, legendami, jazykem a písmem. Inspirací mu přitom byl nejen jeho odborný zájem o starou severštinu i anglosaštinu; Tolkien patřil i mezi největší znalce staroanglické básně Beowulf a po čase přiznal, že ho při práci ovlivnila. Kritici potom zmiňují také vliv staroislandské Eddy nebo starogermánské Písně o Nibelunzích.
Od psaní Pána prstenů odešel v roce 1943 a vrátil se k němu následujícího roku na jaře; tehdy na něm pracoval coby na seriálu pro syna Christophera, který sloužil s RAF v jižní Africe. Dva roky po konci války rukopis poprvé předložil nakladateli a revidoval ho až do roku 1949. Výsledný rukopis čítá 9 250 stran.
Autorský záměr? Rozhodně ne trilogie
Tolkien nikdy nechápal Pána prstenů jako trilogii; příběh pro něj představoval jeden objemný svazek. Poválečný nedostatek papíru, náklady na tisk map i snaha o kumulovaný výdělek ovšem vedl nakladatele k tomu, že autora přesvědčili, aby příběh rozdělil do tří dílů: Společenstvo prstenu, Dvě věže a Návrat krále. S názvem závěrečné části Pána prstenů přitom Tolkien nesouhlasil, argumentoval tím, že z děje příliš prozrazuje.
Na konci července 1954 se Společenstvo prstenu poprvé objevilo na pultech britských knihkupectví. V listopadu následovala druhá část a teprve po roce, 20. října 1955, závěrečný třetí svazek. Již krátce poté také Tolkiena oslovil ředitel knihovny na wisconsinské univerzitě v Marquette a celý rukopis od něj za 1 500 liber koupil. Navzdory předpokladům tak dnes Oxford, spisovatelova alma mater, vlastní „pouze“ Tolkienovy akademické práce – a nedokončený Silmarillion.
Z prstenové epopeje se v průběhu následujících let stal kultovní text i kanonická kniha žánru fantasy. Se zájmem publika přitom zprvu nekorespondovaly rozporuplné reakce západních recenzentů; kritik New York Times Judith Shulevitz Tolkienovi vytýkal pedantství literárního stylu a kritik Richard Jenkyns v New Republic vznášel výhrady k psychologicky plochým postavám. Sunday Telegraph naopak tvrdil, že se Pán prstenů zařadí mezi největší díla fantastiky 20. století a New York Herald Tribune ve své recenzi konstatoval, že Tolkienovo dílo je předurčeno k tomu překonat naši dobu.
Poslednímu zmíněnému prohlášení by nasvědčoval minimálně komerční úspěch, který s sebou příběh ze Středozemě nese. Pána prstenů se dodnes na celém světě prodalo víc než 150 milionů výtisků, což z textu profesora staroanglické literatury dělá komerčně nejúspěšnější beletristickou knihu všech dob. S 200 miliony prodaných knih ho předčí jen Dickensův Příběh dvou měst.
POSLECHNĚTE SI: J. R. R. Tolkien recituje svou slavnou báseň o prstenu
