„Každý v sobě máme něco extra – a pro mě to je hudba,“ nepochybuje Gregory Porter. Americký zpěvák, skladatel a dvojnásobný držitel Grammy je pověstný výrazným barytonem, propojujícím jazz, gospel i soul, i nezaměnitelnou pokrývkou hlavy, kterou nikdy nesundává. S čepicí koncertoval i v pondělí v pražském Foru Karlín. S kapelou, k níž patří i český varhaník Ondřej Pivec, představil publiku své poslední album Nat King Cole & Me.
Na univerzitě hrál Porter americký fotbal. Kariéru sportovce mu ale přerušilo zranění. Úraz ho ovšem zároveň nasměroval za tím, o čem věděl, že chce stejně dělat nejvíc. „Vždycky to byla hudba. Zpíval jsem v šatnách i ve sprše. Zpíval jsem prostě pořád,“ říká.
V jeho cestě za profesí muzikanta sehrál důležitou roli jazzman Nat King Cole, jemuž je poslední Porterova nahrávka věnována – a také Porterova matka.
„Nahrál jsem skladbu a moje matka řekla, že zním jako Nat King Cole. Jsem si jistý, že jsem v šesti letech nezpíval jako Nat King Cole, ale ona to řekla. Pustil jsem si jeho nahrávku a vnímal ten zvuk, ten jeho silný, příjemný hlas a to poselství… Smile, Pretend, Pick Yourself Up, Dust Yourself Off, Nature Boy – všechny tyhle skvělé písně na mě působily. Coleův hlas zněl tak otcovsky. Alespoň tak jsem to vnímal. Celý život je pro mě Natova hudba hlubokou inspirací,“ přiznává.
K dětství se Porter vrátil i na albu Take Me To The Alley. Titulní píseň vypráví o uličce ve zpěvákově rodném městě, kam jeho matka nosila lidem bez domova jídlo a zpívala jim. „Ti, co jsou považováni za nejnižší, lidé, kteří jsou vespod, i to vychází z mé hudby,“ podotýká Porter.
Kus Ondřeje Pivce
Na této nahrávce oceněné Grammy (první Porter získal v roce 2014 za album Liquid Spirit) s ním spolupracoval i český hráč na Hammondovy varhany Ondřej Pivec, který dlouhodobě žije v New Yorku. Spojilo je ale společné účinkování na pražském festivalu Struny podzimu.
Porter o Pivcovi říká, že si bez něj už své skladby nedokáže představit. „Dokáže zahrát hudbu jakéhokoliv žánru a dává do ní i kus sebe… své matky, babičky, dědečka, zkrátka kus historie,“ oceňuje na varhaníkovi, že – stejně jako on – propojuje hudbu se svými vzpomínkami a kořeny.
Z malých newyorských klubů se Gregory Porter už dávno přesunul do velkých koncertních sálů. Klubovou intimní atmosféru ale dokáže vytvořit i v nich, jak se přesvědčilo i publikum v pražském Foru Karlín.
„Prostřednictvím hudby se snažím lidí dotknout, promlouvat k nim. Stává se, že velké koncertní sály se zmenšují a vzdálenost mezi lidmi ubývá. Mám velkou radost, že máme s kapelou tuhle schopnost. Čím osobnější je to, o čem zpívám, tím se to pro lidi stává univerzálnějším. V tom je kouzlo hudby,“ věří Gregory Porter.
