Nejen že v dubnu vydané bilanční a také narozeninové dvojalbum Jazz? Oh, yes! Jany Koubkové nabízí výtečnou muziku, zároveň – možná překvapivě – dosvědčuje, jak široký záběr zpěvačka má. A také, s jakým přehledem a jistotou se na všech svých hudebních výletech pohybovala.
K potvrzení této chvály by stačilo pustit si prvních pár skladeb. V úvodní, jíž je saxofonistou Viktorem Kotrubenkem upravená lidovka Do lesíčka na čekanou a na níž Koubkovou doprovází Jazz Half Sextet, slyšíme skatující zpěvačku, přičemž v netradičně pojaté skladbě s kontrapunktem zpěvu a saxofonu, a vlastně i basy, krásně vynikne Koubkové zastřený hlas. Ve druhé, jíž je živá nahrávka Golsonovy Little Karin, na níž Koubkovou doprovází Jazz Sanatorium Luďka Hulana, přičemž v krásně nosné hardbopové kompozici vyniká nejen sama zpěvačka, ale dojde i na saxofonové sólo Eugena Jegorova, samozřejmě nelze nezmínit basu pana kapelníka.
A konečně, třetí nahrávkou je píseň Dana Fikejze Ty papuče v podání skupiny Horký dech, hravá kompozice s rychlými figurami klavíru i náhlými změnami tempa, lehce ovlivněná vlnou jazz-rocku – a můžeme přidat ještě čtvrtou, evergreen A Child Is Born Thada Jonese, baladu, v níž se vedle oslavenkyně blýskne i Michal Gera na křídlovku. Vedle sebe tak máme zvláštní lidovku, jazz let padesátých i šedesátých, a konečně i sedmdesátých – co skladba i kapela, to „jiná ves“, ani jedna však nepůsobí nepatřičně. A ještě jedna zajímavost: všechny byly nahrány v rozmezí tak roku a půl…
Na dvojalbu ale najdeme i další perly, například rozvernou Byla jedna holčička, velký hit z roku 1944, otextovaný Janem Werichem, již Koubková zpívá společně s vokálním – a výtečně swingujícím kvartetem – Hot tety. O doprovod se tentokráte postaral orchestr Karla Vlacha, za zmínku rozhodně stojí písně z alba Horký dech Jany Koubkové z roku 1982, na němž ji doprovázejí kytarista Michal Pavlíček a bubeník Jiří Hrubeš, oba z estébáky rozehnaného Pražského výběru. Výsledků této velice vydařené spolupráce, jež bohužel nevyšla na CD, najdeme na výběru více, například Něžná, étericky rozjímavá skladba, jež by se jistě líbila Johnu McLaughlinovi, Pipu si napsala Koubková sama a vedle jejího skatu stojí hlavně na perkusích, hlas se rozlétává a střídá polohy, jakoby v dialogu se sebou samým (a sebou samou).
Po celou svou dosavadní pěveckou dráhu se Jana Koubková nebála experimentovat, zkoušet různé nástrojové kombinace, důkazem je například nahrávka Kročej z roku 1985, na níž ji doprovází Vitouš trio v zajímavém složení zpěv, bicí a violoncello – opět se potvrzuje, co všechno dokáže Jana Koubková se svým tvárným hlasem, přičemž se ovšem nikdy nejedná o nějaké samoúčelné exhibice, „hlasová cvičení“ , to ani náhodou. A navzdory možná zažité představě, Koubková, to že je ta, co jen tak zpívá, co jí právě napadne, najdeme na dvojalbové kompilaci i písně jasně hitového charakteru, jako třeba Zas přišla chvíle z roku 1987, ale i nejnovější Chtěla sem víc než ty z letošního roku.
V každém případě je ohlédnutí za nahrávkami Jany Koubkové velice příjemným a také poučným zážitkem – ukazuje se, jak často máme nějakého interpreta zafixovaného v jedné škatulce, a jak dobré je z ní vystoupit. A samozřejmě, je to spousta báječné muziky, čtyřicet pohledů na jediného tvůrce, čtyřicet portrétů – a jeden vydařenější jak druhý.
