ROZHOVOR. Když minulou sezonu nastoupil do nejnižší fotbalové soutěže nový tým převážně romských hráčů, většina soupeřů se rozhodla zápasy s ním bojkotovat. Z jakého důvodu? Pitoreskní příběh FC Roma sleduje stejnojmenný dokument. V premiéře jej promítá festival ve Varech v dokumentární soutěži. Natočili jej Rozálie Kohoutová a Tomáš Bojar, který je mimo jiné spoluautorem fotbalového snímku Dva nula, za nějž byl nominován na Českého lva a obdržel Cenu Pavla Kouteckého. První výkop do kin čeká FC Roma na podzim.
Jak Romové (ne)hrají fotbal
Rozhovor s dokumentaristy
Co se divák z dokumentu dozví o českém fotbale a romských fotbalistech?
Rozálie Kohoutová: Dozvídáme se, že jsou úplně stejní jako ti jejich čeští spoluhráči. To je na tom to krásné a doufám, že film obnažuje absurditu celé té kauzy.
Musíme připomenout trochu ten příběh. V Děčíně vznikl fotbalový tým, ale převážně romský. Jak k tomu došlo?
Tomáš Bojar: Romský fotbal má v Děčíně tradici, tuším, už od roku 1964, kdy Ladislav Horváth, jeden z mála romských fotbalistů, který to svého času dotáhl i do reprezentačního mužstva, tam vybudoval fotbalový tým. Chtěl se zaměřovat na výchovu mládeže a působit i v oblastní soutěži. V podstatě od té doby, s nějakými přestávkami, tam ten tým existuje. Ale rozhodně se nedá říct, že by v něm vládla segregace. Pro kohokoli, ať už je bílý, žlutý nebo jakékoli jiné barvy, jsou tam dveře otevřené.
Uvedli jste příběh jako idylku: Romové mají svého předchůdce, který je slavný, a hrají fotbal stejně jako bílí… Ale ten film idylka není.
Rozálie Kohoutová: Až přibližně před třemi lety došlo k incidentu, kdy se bývalý romský tým porval na hřišti s jiným týmem. Je nutno říct, že k takovýmto incidentům ve vesnické fotbalové lize dochází velmi často. Nicméně tým FC Roma dostal zákaz. Když se trenér Pavel Horváth vrátil z Anglie, rozhodl se, že tým opět postaví na nohy, ale v okamžiku, kdy to udělal, vznikla petice ostatních týmů, že ony s FC Roma hrát nebudou. Důvodů byla spousta. Jedním z nich například dotace z města Děčín.
Nutno říct, že tyto dotace dostali na dětský tým. Poté, co jsme situaci šest měsíců pozorovali a zkoumali důvody petice, musím za sebe říct, že mi nepřišly úplně opodstatněné.
Kamera věci mění. Když je přítomna na hřišti nejnižší fotbalové soutěže, tak je to událost. Začali se fotbalisté chovat jinak? Změnilo to i prostředí a přiznáváte to ve filmu?
Tomáš Bojar: Jak už je dneska v autorské kinematografii docela zvykem, zvlášť u projektů, které nedisponují nějakým ohromným rozpočtem, stále častěji se k natáčení používají fotoaparáty, což jsme udělali i my. A jak si dokážete představit, pro širší veřejnost je pořád velký rozdíl mezi fyzickým předmětem kamery a fotoaparátu, takže jsme často na hřištích působili relativně hodně nenápadným dojmem.
Ve filmu uvidíte, že i za přítomnosti kamer nebo fotoaparátu se lidé nerozpakovali pořvávat na tým různé rasistické urážky, povolávat na ně Hitlera a tak dál. Nemyslím si, že bychom svou přítomností realitu nějak deformovali a udělali film podstatně krotší. Nemůžu ale vyloučit, že by se z obou stran děly ještě větší excesy.
Rozhovor s Tomášem Bojarem a Rozálií Kohoutovou (zdroj: ČT24)