Praha - Pracovat pro nacistické Německo v otřesných podnímkách bylo za druhé světové války nuceno zhruba dvacet milionů lidí téměř ze všech zemí Evropy. Příběhy některých z nich připomíná výstava nazvaná Nucené práce v Královském letohrádku na Pražském hradě, do Česka doputovala po několika zastávkách v Německu.
Expozice zahrnuje šedesát případů, které mapují rozsah nucených prací, přístup nacistického režimu a segregaci nuceně nasazených a jejich rozlišení z rasového hlediska. Tato diferenciace měla vliv na pracovní podmínky nuceně nasazených a jejich šanci na přežití. Zatímco Židé či Romové byli určeni k likvidaci, zástupci slovanských národů byli pokládáni pouze za rasově méněcenné.
Svědectví nucených prací jsou na výstavě zachyceny v tisícovce fotografií a dobových dokumentů i ve zvukových záznamech. Českou stopu představují například materiály z táborů v Letech u Písku a v Plané nad Lužnicí nebo fotografie Zdeňka Tmeje, který patřil mezi nuceně nasazené ve Vratislavi. Zachytil mimo jiné nevěstinec, v němž podle něj musely pracovat nuceně nasazené ženy, pokud nechtěly skončit v koncentračním táboře. Z důvodu „rasové čistoty“ bylo toto zařízení nacisty určeno jen pro cizince.
Na nucené práce byli nasazeni nejen „zahraniční dělníci“ z nacisty okupovaných území, ale také váleční zajatci, vězni z koncentračních táborů, obyvatelé ghett a trestanci. Například jen v Berlíně bylo sedm stovek pracovních táborů. Nuceně nasazení museli pracovat v průmyslu, v zemědělství nebo při stavbě silnic často za otrockých podmínek.
Výstava rovněž připomíná, že nacisté s nucenými pracemi nezačali až za druhé světové války, ale už po nástupu k moci v roce 1933. Zaznamenává rovněž obtížnou cestu německé společnosti k vyrovnání se s touto částí své minulosti. Z 13 milionů lidí, kteří byli nuceně nasazeni jen na území říše, na následky pracovních podmínek, hladu či nelidského zacházení zahynulo zhruba 2,7 milionu.
"Vcítěním se do těch osudů vyvstává otázka, jak bych se zachoval já jako člen tehdejší většinové společnosti?" podokl k výstavě Günter Staathoff, člen představenstva nadace EVZ, jejímž prostřednictvím německá vláda a podniky až několik desetiletí po konci války vyplatily finanční odškodnění části nuceně nasazených.
Expozice popisuje souvislosti mezi historií a historií paměti nuceně nasazených, a snahou se s tímto jevem po roce 1945 vyrovnat, a to jak v Německu, tak i za jeho hranicemi. „Výstava odstartovala v Německu a tam šlo hlavně o německou sebereflexi. Když teď putuje do zahraničí, objevuje se jiná otázka, jestli tyto země uznávají, že se Německo snaží svou minulost zpracovat,“ domnívá se Günter Saathoff.
Pokusit se ji zodpovědět mohou návštěvníci Královského letohrádku do 31. října.
