Do českých kin vstoupily Krásné bytosti. Druhý film islandského režiséra Guđmundura Arnara Guđmundssona, k němuž si opět napsal rovněž scénář, vypráví o čtveřici teenagerů z rozvrácených rodin. Syrové teenage drama vzniklo v české koprodukci, premiéru mělo na letošním Berlinale, divákům se představilo i v Karlových Varech.
Mezi dospívající patřili už hrdinové Guđmundssonova debutu Kamené srdce. Příběh o přátelství se rovněž odehrával v melancholických kulisách filmařova rodného Islandu. Přiznává, že Krásné bytosti jsou inspirovány Reykjavíkem, kde on a jeho kamarádi ze sousedství vyrůstali v obyčejných dělnických rodinách. Výsledný příběh je nicméně fikce.
Island má mnoho vrstev
Vypráví o čtrnáctiletém Ballim. Outsider z rozvrácené rodiny marně hledá oporu doma i ve škole, kde je terčem šikany. Pak ho ale mezi sebe vezme trojice problematických teenagerů a vše se změní. Krásné bytosti nabízí jiný pohled na Island, než jsou pohlednice malebné přírody. Nevyhýbají se problémům v rodinách, násilí ani drogám.
„Zkrátka jsem zobrazoval něco, co jsem zažil, a vím, že to zažila i řada dalších obyvatel Islandu. Island má mnoho vrstev společnosti. Jsme tou šťastnou, přírodymilovnou zemí, ale máme i jiné stránky. Jako každá jiná země máme sociální problémy. Ale tento film se odehrává kolem roku 2000, před zlomem milénia, kdy bylo násilné chování mezi mládeží opravdovým problémem. To opadlo, teď už ho není zdaleka tolik jako dřív,“ podotýká režisér.
Naslouchat snům a intuici není nic špatného
Ze svého dětství a mládí přenesl do scénáře předtuchy a prorocké sny, na něž se prý u nich doma věřilo. „Není to tak, že by každý sen měl důležitý význam, ale některé sny ho mají a mohou vám pomoci nějaké skutečnosti vycítit. Myslím, že je to součást mé rodiny, ale také součást islandské kultury. Není to považováno za divné. Když zavolám kterémukoliv kamarádovi a řeknu mu: Tohle se mi o tobě zdálo, bude to považovat za dobrou radu,“ vysvětlil.
Krásnými bytostmi chtěl předestřít podle svých slov příběh o partě kluků, kteří si uvědomují, že je okolí nevítá s otevřenou náručí, ale zjišťují, že se mohou opřít jeden o druhého. Chtěl na diváky přenést autentické pocity teenagerů.
Sdělení svého filmu vidí jednak v poznatku, že člověk by měl naslouchat své intuici. „A pak také to, že je naší povinností, jako společnosti, se postarat o děti, které jsou v této situaci. Nejsou to zlé děti. To situace, ve které se nacházejí, je důvodem, proč tak reagují a proč se tak chovají. To jsem chtěl do filmu vložit,“ uvedl.
