Praha - Francouzsko-polský film nominovaný na Oscara (1993) režiséra Krzysztofa Kieślowského Tři barvy: Červená je závěrečná část volné filmové trilogie. V rámci cyklu Velikáni filmu ho 23. listopadu uvádí ČT2 od 21:40.
Mladá a půvabná černovláska Valentine Dussautová při večerní jízdě domů neúmyslně na ulici poraní svým autem psa. Po ošetření u veterináře ho, podle adresy na obojku, odveze k jeho majiteli, kterým je podivínský, do sebe uzavřený soudce, trávící důchodový věk tajným odposloucháváním telefonátů svých sousedů. Cynicky a se stoprocentní přesností předpovídá jejich osobní a rodinné pohromy. Člověk, chovající se zprvu nerudně a odpudivě, se při setkáních s touto ženou postupně uvolňuje a vychází ze své ulity. Souběžně se odehrává příběh mladého muže Augusta, který je zamilován do dívky hlásící na telefonní lince předpověď počasí. Jeho příběh jako by z oka vypadl soudcovu osudu před 35 lety…
Ve výtvarné stránce filmu dominuje červená barva, ta se pojí právě s motivem „očištění“, jejími nositeli jsou hrdinové, kteří se dovedou vzepřít osudu. V psychologicky laděném příběhu v hlavních rolích herecky excelují Jean-Louis Trintignant (Joseph Kern) a Irene Jacobová (Valentine Dussautová), kteří dokázali vtisknout svým postavám duši a pod vedením režiséra vykouzlit až dojemný příběh. Film získal v roce 1995 Césara za nejlepší hudbu (Zbigniew Preisner) a byl nominován na Oscara za režii, scénář a kameru.
Tři barvy: Červená / Trois couleurs: Rouge (1994) - Francie / Polsko / Švýcarsko 1994. Režie: Krzysztof Kieslowski. Scénář: Krzysztof Kieslowski, Krzysztof Piesiewicz. Kamera: Piotr Sobocinski. Hudba: Zbigniew Preisner. Hrají: Irene Jacob (Valentine Dussautová), Jean-Louis Trintignant (Joseph Kern), Fréderique Feder (Karin), Jean-Pierre Lorit (Auguste Bruner), Samuel Le Bihan (fotograf), Marion Stalens (veterinářka), Teco Celio (barman), Juliette Binoche, Julie Delpy.
Krzysztof Kieślowski se narodil během druhé světové války ve Varšavě, ale dětství prožil v několika menších městech, do kterých se jeho rodina stěhovala kvůli otcově tuberkulóze. Už v mladém věku se rozhodl, že se stane divadelním režisérem, ale protože neměl potřebné vzdělání, rozhodl se ho nejprve získat na filmové škole v Lodži, kterou mimo jiné absolvovali také Roman Polanski a Andrzej Wajda. Podařilo se mu to až napotřetí a během studia v letech 1964–1968 si užíval mimořádné umělecké svobody, která v těchto letech ve škole panovala. Ještě na studiích se v lednu 1967 oženil se svou láskou Marií, která s ním zůstala až do jeho předčasné smrti v devadesátých letech.
Během studia propadl mladý Kieślowski dokumentárnímu filmu a dokonce zapomněl na svou touhu stát se divadelním režisérem. Hned jeho první televizní dokument Dělníci 1971, ve kterém dělníci diskutují nad příčinami mohutných stávek v roce 1970, byl těžce cenzurován. Při natáčení snímku Curriculum Vitae ho pro změnu kolegové obviňovali z posluhovačství vládním politikům. Právě kvůli těmto zkušenostem se Krzysztof Kieślowski rozhodl opustit žánr dokumentu a soustředit se pouze na fikci, která mu dávala větší svobodu ve vyjádření a mohl tak zobrazit lidské osudy daleko pravdivěji.
V televizních snímcích První láska a Personál z poloviny 70. let se ještě nedokázal z otěží žánru vymanit, pokusil se o to až u svého celovečerního debutu Jizva z roku 1976. Tímto filmem se Kieślowski zařadil mezi ty filmové tvůrce, kterým se poměry v Polsku na přelomu 70.–80. let moc nelíbily a také objevil svého dvorního herce Jerzyho Stuhra. Po krátké dokumentární sondě do života svých spoluobčanů ve snímku Mluvící hlavy (1979) natočil Kieślowski film Amatér, ve kterém si Stuhr zahrál už hlavní roli otce, který se svou kamerou doslova ničí život celé rodiny. Následující snímek Náhoda skončil na pět let v trezoru, mezitím tak mohlo vzniknout spirituální dílo Bez konce, na kterém se v polovině 80. let podíleli také budoucí Kieślowského spolupracovníci Krzysztof Piesiewicz a Zbygniew Preissner.
Pomyslný vrchol v jeho tvorbě přišel s televizním cyklem Dekalog v letech 1987–1988 natočeným jako variace na desatero přikázání. Pátý a šestý díl vyšly také jako samostatné filmy Krátký film o zabíjení a Krátký film o lásce, které Kieślowskému přinesly zasloužený celosvětový věhlas. V devadesátých letech těžký kuřák Kieślowski ještě stihl natočit Dvojí život Veroniky pojednávající o dvou identických dívkách, které žijí ve dvou rozdílných městech (Paříž a Varšava). V roce 1994 získal Zlatého lva v Benátkách a Stříbrného medvěda v Berlíně za film Tři barvy: modrá, bílá a červená. Dlouhodobé podceňování zdraví si v březnu 1996 vybírá svou daň a režisér umírá na rakovinu. Scénářů, které po sobě zanechal, se chopí jeho následovníci, a tak i po jeho smrti vznikají filmy s Kieślowského rukopisem (Velké zvíře zpracuje Jerzy Stuhr, výborné Nebe si vzal na starost německý režisér Tom Tykwer a Peklo bosenský Danis Tanović).
