Umění ve veřejných prostorech je u nás pořád málo - nebo aspoň ne tolik, kolik by mohlo být. Přitom streetartové objekty bývají příjemným zpestřením, pokud je ovšem někdo neponičí nebo si neodnese na zahradu, což se také stává. Podívejte se na několik zahraničních děl, s nimiž by něco takového většinou provést nešlo, rozhodně ne nenápadně.
Hlava na cestě
Studenti Bauhausu v německém Výmaru se zdaleka neinspirují jen velikány německé literatury Goethem a Schillerem, kteří toto město proslavili, ale i zcela jinou „tvorbou“, jak dokazuje přehlídka semestrálních prací.
Na jinou sochu psího miláčka můžete narazit v britském hrabství Yorkshire, i když yorkshirský teriér to podle všeho není. Každopádně nejde o žádného gaučáka, zvláště pokud patříte k těm, kteří upřednostňují kvůli trvanlivosti jehličí umělé vánoční stromky.
Ale proč hned nasazovat psí hlavu. Někdy stačí rozměry, do kterých je schopná se nafouknout ta lidská. Že do úctyhodných, dokazuje socha Henka Hofstry v nizozemském Lelystadtu. Člověk, který jí doslova leze po hlavě, je součástí díla.
Jako z Gulliverových cest jsou i hodinky na jedné australské pláži. Tváří v tvář zhmotnělému času padne mrak i na slunečný den u vody. Z méně rozjímavého a více praktického pohledu jsou ale tyhle zvětšené hodinářské vnitřnosti radostí pro všechny kutily, co vždycky chtěli vědět, jak do sebe věci zapadají.
Olbřímí stůl se židlí v londýnském parku trochu připomíná Snídani obrů Davida Černého. Z liberecké zastávky do Londýna je to - měřeno obří optikou - opravdu možná jen pár kroků.
Kdo neuvidí, neuvěří, přitom v tomhle případě vůbec nemusí platit. 3D kaňon opět v londýnském parku je důkazem, že na vlastní oči nemusí být spolehnutí. Fiktivní průrva na nábřeží Regentského vodního kanálu má varovat cyklisty a inlinisty, aby jezdili opatrně. Jestli to není opatření spíše kontraproduktivní, záleží na věrohodnoti kresby a vzdálenosti od vody.
Královna Alžběta by takových kaňonů možná ocenila i víc. Přestože je na různá šprýmařská zpodobnění své osoby jistě zvyklá, její nahá socha, kterou si může navíc každý omakat, na přehlídce moderního a současného umění v Madridu je už možná příliš silný čaj, který dráždí víc než suchý britský humor. (Dílo Paola Schmidlina bylo k vidění loni i v pražské galerii Rudolfinum v rámci projektu Decadence Now!)
Oč roztomilejší jsou modré želvičky dohlížející na schůzku ministrů životního prostředí G8 v italských Syrakusách.