ROZHOVOR. Bohém, nebo politik? V březnu do kin vstoupí hraný film Julia Ševčíka o synovi T. G. M. a někdejším diplomatovi a ministrovi Janu Masarykovi. Už 12. prosince snímku předchází nové vydání knihy Pavla Kosatíka a Michala Koláře Jan Masaryk – pravdivý příběh. Autoři v něm přinášejí pohled na veřejný i soukromý život tohoto muže. „Masarykův život je podle nás zajímavější než jeho smrt,“ říká mimo jiné Pavel Kosatík v následujícím rozhovoru, v němž si také můžete přehrát ukázky z chystaného filmu, jednu z nich v předpremiéře.
Vaše kniha má podtitul „pravdivý příběh“. Jakého „omylu“ se lidé v souvislosti s Janem Masarykem obvykle dopouštějí?
On ten podtitul byl taky trochu sebeironický. Nechtěli jsme se spoluautorem relativizovat to, že hledání a nalézání pravdy je zásadní věc; zdálo se nám ale, že lidé při tom sami sebe často berou moc vážně. Takže jim pak o tu pravdu vlastně nejde, jde jim spíš o protlačení sebe sama, nějakého svého tvrzení.
U Jana Masaryka se to nejčastěji týká mínění o tom, jak zemřel, jestli spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn. Mnoho lidí na to má silný názor, ale když zkusíte zjistit, o co ho opírají, zjistíte, že je to právě jen ten názor. Že si ho každý formuluje podle své povahy. Komunista má stejně jasno jako antikomunista, jenom zrcadlově obráceně.
Takže my jsme se tou knížkou snažili odvést pozornost od těch podle nás ne tak plodných debat. Třeba tím, že jsme tu smrt nechali skoro bokem a řešili Masarykův život, podle nás mnohem zajímavější.
Okolnosti Masarykovy smrti budí stále zájem proto, že dodnes zůstávají nevyjasněné. Myslíte, že po tolika letech se lze ještě vůbec dopátrat, jak se tehdejší události odehrály?
Něco by se mohlo změnit jenom v případě, že případný vrah – pokud to byla vražda – se někdy někde přiznal a že to přiznání vyjde na světlo, ať z ruských nebo jiných archivů. Jinak by ale asi bylo iluzí doufat, že s odstupem skoro sedmdesáti let jde zjistit něco lepšího, než co mohli zjistit policisté 10. března 1948, v den Masarykovy smrti.
Občas se v médiích objeví lidé, kteří tvrdí, že do věci vnášejí nové světlo. Naposledy to byl před pár lety expert ve forenzní biomechanice Jiří Straus. Prohlédl si plánek místa se zakreslenou polohou Masarykova těla a řekl, že tak daleko od zdi člověk nedokáže vlastní silou skočit, ale že musel být silou větší vyhozen – jinými slovy že Jan Masaryk byl zavražděn.
Straus buďto nevěděl, nebo nechtěl vědět, že tělem ministra bylo ještě před zakreslením manipulováno, lidé, kteří mrtvého Jana Masaryka našli, se ho snažili křísit atd. Takže to celé byla bublina, zdaleka ne poprvé a asi ani naposledy.
Fakt zároveň je, že už to původní vyšetřování 10. března 1948 mělo vážné vady. Zahájili je profesionálové z „mordparty“ pražské kriminálky, komunistický ministr vnitra Nosek je však brzo odvolal a místo nich povolal vlastní, politicky prověřené lidi. Zároveň neprofesionály, kteří sběr důkazů na místě dokončili hodně diletantsky.
Zastánci teorie vraždy v tom vidí důkaz, že se chtělo tutlat už od začátku. Opět to však nejde dokázat, Nosek mohl jenom chtít, aby tak citlivou věc vyšetřili lidé, kterým důvěřuje, na jeho místě by to tak udělal skoro každý, já asi taky. Byl to celé podle mě spíš chaos než zlý záměr.
Přikláníte se Vy sám k některé z verzí?
Z naší knihy plyne, že nikdo neměl víc důvodů k sebevraždě než Jan Masaryk. Politické události se mu vymkly z rukou, komunisté si ho omotali kolem prstu a v únoru 1948 si z něho udělali poskoka. Nakonec ho opustil dokonce i ten prezident Beneš, člověk, s kterým měl Jan Masaryk podle vůle svého otce spolupracovat. Teď už to nešlo, a nešlo vlastně vůbec nic.
Zároveň z detektivek víme, že nejsnáz se vraždí člověk, o kterém se obecně ví, že je s rozumem v koncích, a který navíc trpí celý život depresemi. Takže: Nevím. K ničemu se nepřikláním.
Jan Masaryk byl zatížen stínem svého otce, „tatíčka“ Masaryka, nicméně podobně jako on musel jako politik ustát dramatickou dobu. Dá se říci, jak ho to vše ovlivnilo? Jaký byl člověk?
T. G. Masaryk byl tím asi nejobtížnějším otcem široko daleko. Vynikal v mnoha oborech a k tomu všemu byl mravní autoritou, vyrůstat v jeho stínu bylo pro všechny čtyři jeho děti hodně těžké. Pro Jana asi nejvíc, jako politik vzpomínal, že ho všechny ty sedánky univerzitních profesorů u nich doma nebavily, radši by si s „tatou“ hrál. Ten na to ale měl jen velmi málo času.
Myslím, že málokdo se ale s nejdůležitějším dílem T. G. Masaryka, první republikou, ztotožnil do té míry jako jeho syn. Jan Masaryk byl nesmírně emotivní, múzická povaha; ve světě diplomacie a politiky, který se řídí konvencemi, musel občas trpět jako zvíře. Ale strašně, opravdu strašně moc se jako syn slavného otce snažil. Různé výsledky onoho snažení se dají kritizovat, ale to nasazení podle mě ne.
V cyklu České století, k němuž jste psal scénář, ztvárnil Jana Masaryka Jiří Bábek. V chystaném celovečerním snímku jej hraje Karel Roden. Jak obtížné je přenést do filmové podoby osobnost, která skutečně existovala? Do jaké míry je pro Vás podstatné, aby jí byla filmová postava charakterově podobná?
Kdyby si postava s předlohou nebyly charakterově podobné, nemělo by smysl se s tím psát, všechno by to byla sci-fi. Důležité je ale rozumět, v čem je podstata oné podobnosti. Film je drama, jeho logika je jiná než logika historické knihy. Scenárista musí o svém hrdinovi všechno vědět, ale ještě mnohem důležitější je, aby to, co ví, dokázal vyprávět. Když to neumí, nespasí ho ani znalost všech pramenů na světě.
Dobrá filmová postava nevznikne montáží citátů. Všechno to předem nastudované se na začátku psaní musí v podstatě zapomenout. A pak se ta postava stvoří od začátku znovu. Filmy se netočí proto, aby lichotily znalcům tím, že jim předvedou to, co věděli už předtím. Film předává emoce. Ten Karel Roden, kterého jste zmínila, jich pro sebe ze scénáře nabral hodně. Je to jeho velká životní role, podle mě zatím největší.
Zmiňované České století má také komiksovou podobu. Nechystáte samostatný komiks i o Janu Masarykovi? Případně o nějaké jiné osobnosti z historie?
Těch komiksových knih vzniklo celkem devět, stejně jako bylo předtím dílů Českého století. Každý z nich nakreslil jiný výtvarník, dohromady je to jeden z největších projektů v dějinách českého komiksu, na 800 stran kreseb. Možná že by to teda mohlo na chvilku stačit.
Život a smrt Jana Masaryka ale budou vždycky atraktivním tématem, které si bude o nové autory říkat samo, ani trochu se o to nebojím.
