Patřil mezi trojici nejoblíbenějších komiků své doby a fanoušci éry němé grotesky se dodnes přou, které místo mu v ní patří. Z nuzných rodinných poměrů se vyhoupl na pozici jednoho z nejbohatších mužů Hollywoodu. Přesto je dnes oproti svým slavným legendárním kolegům mnohem méně znám a jednu dobu byl prakticky zapomenut. Před 50 lety zemřel Harold Lloyd.
Harold Lloyd soutěžil o pozici nejlepšího komika. Stal se boháčem, upadl v zapomnění a po smrti oslovil nové generace
I lidé, kteří jméno Harold Lloyd nikdy neslyšeli nebo nevědí, kam ho zařadit, možná viděli jeho nejslavnější snímek z roku 1923 O patro výš (Safety Last). Nebo aspoň znají fotografii, která zachycuje ikonickou scénu z toho filmu: Mladý muž s brýlemi se drží ručky ciferníku obrovských hodin na mrakodrapu a visí vysoko nad městskou ulicí.
V tom výjevu je zachyceno mnohé. Vynikající akrobatické schopnosti herce. Jeho proslulé kulaté brýle s kostěnými obroučkami, často také slaměný klobouk. Ze širšího pohledu pak nezdolný optimistický duch, který ho ve filmu i v životě hnal výš – navzdory nepřízním a pohromám – až ke šťastnému konci.
Filmová groteska (slapstick comedy) se zrodila v 10. letech 20. století v Hollywoodu. Její základní prvky baví dodnes. Například divoké automobilové i jiné honičky. Snaživí, ale neschopní policajti (Keystone cops Macka Sennetta) nebo slavné bitvy se šlehačkovými dorty. Časté byly také kopance do zadku úředních autorit. Pro mnohé komedie byly rovněž charakteristické pády z jakékoliv výšky, nárazy do zdí, údery vším možným – vždy bez následků, maximálně s chvilkovou zmateností.
Tyto krátké němé filmy byly srozumitelné a záhy se staly oblíbenými nejen v Americe, ale po celém světě. Ze zástupu komiků, kteří zkoušeli své štěstí s novým médiem, filmem, se brzo vynořilo jméno, které mělo největší úspěch a které už prakticky nikdy nezmizelo z výsluní: Charlie Chaplin. Jeho Tulák rychle spustil šílenství producentů, majitelů kin, diváků. A ovlivnil mnohé komiky.
Včetně Harolda Lloyda. Ale teprve když se dokázal dostat z jeho vlivu a přestal ho imitovat, začala mu opravdová kariéra. A výdělky srovnatelné s jeho velkým vzorem.
Jak Chaplin našel svou osudovou postavu
Naprosto zásadní pro hlavní komiky němé éry bylo najít svůj charakter, svou postavu, která by získala oblibu u publika. Dnes se to zdá samozřejmé, že Chaplin měl svého Tuláka, Buster Keaton (Frigo) za všech okolností nehybnou tvář a Lloyd brýle. Ale cesty k nim pochopitelně nebyly vždy jednoduché.
Chaplinovi, který začal kariéru u filmu v roce 1914 (bylo mu 25 let), se podařilo najít svůj zlatý důl velmi brzo, hned v prvním filmovém angažmá. „Cestou do šatny mě však napadlo, abych si vzal kalhoty jako pytel, veliké boty, hůlku a buřinku. Chtěl jsem, aby ten kostým byl samý protiklad: pytlovité kalhoty a těsný kabát, malá buřinka a ohromné boty. (…) Přidal jsem malý knírek, který mi přidá na věku, jak jsem zvažoval, ale nebude mi bránit ve výrazu,“ popisuje Chaplin v knize Můj životopis.
„Neměl jsem ani potuchy, jakého člověka vlastně budu představovat. Ale v okamžiku, kdy jsem se oblékl, kostým a maska mi vnukly jeho osobnost. (…) Gagy a komické nápady se mi v hlavě jen rojily,“ popisuje. A tak se zrodil Tulák.
U Lloyda začala filmová cesta v roce 1913 (bylo mu 20 let), když se jeho postava indiána objevila asi na čtyři vteřiny. Pouť vzhůru byla složitější než Chaplinova a lemovaná nejen počátečními nezdary u publika, ale i nástrahami v podobě peněz a úspěchu, ale jak se později dostatečně prokázalo, nikoliv těch pravých peněz a nikoliv toho pravého úspěchu.
Jak Lloyd imitoval svůj velký vzor
V roce 1914 se ve filmovém komparsu potkal s jiným ambiciózním mladíkem, o rok starším Halem Roachem (dožil se sta let a pracovali pro něj například i Laurel a Hardy, byť nebyli příliš spokojeni s financemi). Povzbuzeni Chaplinovým superúspěchem, rozhodli se Lloyd coby herec a Roach coby producent, že zkusí jít podobnou cestou.
Společně vymysleli postavu a doufali, že bude mít stejný úspěch jako Chaplin, píše v knize Dodnes rozesmávají milióny Michal Hanish. A cituje Lloyda, jak s odstupem 50 let popsal tuto svou první postavu: „Pojmenovali jsme ji Willie Work. Byl to vysokoškolský typ, měl sako s uměle rozšířenými rameny a knírek. Nosil dlouhý vycházkový plášť ve stylu prince Alberta a cylindr. (…) Také nosil příliš velké boty, všichni komici měli velké boty.“
Úspěch se dlouho rovnal víceméně nule, investované peníze rychle mizely, zabral až film, který mohl být jejich posledním společným.
Po menší přestávce se jejich spolupráce opět rozběhla a v roce 1915 zkusil Lloyd další postavu pojmenovanou Lonesome Luke (Osamělý Luke). Úzké přiléhavé kalhoty, příliš krátká vesta, pomačkaný klobouk, dva chuchvalečky kníru. „Mazanost spočívala v opaku Chaplinova oblečení. Všechno jeho oblečení bylo příliš velké, všechno moje příliš malé. Moje boty byly legrační, ale jiné, můj knírek legrační, ale jiný. Myšlenka byla čistě napodobující,“ cituje Lloyda Annette D’Agostino Lloydová (jmenovkyně, nikoliv příbuzná) ve své knize Harold Lloyd, Magic in a pair of horn-rimmed glasses.
Jak získal úspěch, ale…
Úspěch se však dostavil. A krátkých grotesek rychle přibývalo. Většinou jednocívkových (asi 10 minut), později dvoucívkových. Hanish připomíná, jak se v tehdejších pionýrských dobách točily filmy: výchozí ideou nebylo často nic jiného než místo děje. Jednou to byla koupelna, podruhé kino, pak zas hospoda či cirkus. A k tomu si Roachův tým vymyslel několik komických situací. Dbalo se především na rychlé až zběsilé tempo, aby diváci deset minut sotva lapali po dechu.
V letech 1915 až 1917 natočil Lloyd zhruba sedmdesát těchto filmů, z toho 14 dvoucívkových. Lonesome Luke měl úspěch, líbil se divákům i distributorům, nápadů na další filmy bylo dost. Jen jednomu člověku se tyto filmy nelíbily: právě Haroldu Lloydovi. Ano, učil se na nich, rozvíjel se, ale jeho znechucení postupně rostlo. Už se nechtěl věnovat komediálnímu standardu – chtěl vést smečku. A věděl, že s touto postavou by se nikdy nedostal z Chaplinova stínu.
Jak našel svou slavnou postavu
V roce 1916 tak hledal novou postavu. Originální, která by mnohem víc vycházela z reálného života.
A pak jednou zašel do kina na dramatický film. V něm vystupovala postava kněze s kostěnými brýlemi. Od té chvíle se Lloydovi nápady jen hrnuly. Představoval si vysokoškoláka, který by s brýlemi (byly bez skel) vypadal jako studijní typ a od něhož by se očekávalo jisté chování. Jenže pak by se ukázalo, že dělá jiné věci, než publikum očekávalo. Průměrný mladík, kluk odvedle, někdo, koho běžně znáte, uvěřitelný v romantických situacích, fyzicky připraven překonávat překážky, smějící se nepřízni osudu. Lloyd by se tak mohl vymanit z omezení svého dosavadního kostýmu a jednat.
Jeho spolupracovníky tato myšlenky zděsila. Ani jeho kamarád Roach této postavě nevěřil. Nezbývalo než je přesvědčit – prvních pět filmů tak musel napsat, režírovat je a hrát v nich. „Byla to noční můra, každý večer jít do postele a snažit se vymyslet si gagy, co dělat v tom dalším filmu.“
Koncem roku 1917 tato nová postava definitivně Osamělého Luka porazila. Jmenovala se On (On hasičem, On na moři, On mezi medvědy a tak dál). To podtrhovalo jeho navenek zdánlivě průměrný charakter, zachycený v nejrůznějších podobách, často bázlivý, mamánkovský. Prostě někdo, kdo teprve měl všechny ostatní přesvědčit, co opravdu skrývá. I prostřednictvím svých výborných akrobatických schopností. Na rozdíl od jiných komiků se však nepral s policejními autoritami, nepodváděl.
Jeho úspěch raketově rostl. A to mu umožnilo pokročit k více propracovaným delším filmům. Svůj první celovečerní film natočil Lloyd v roce 1921, stejně jako Chaplin. Keaton v roce 1923.
Jak vznikl jeho nejslavnější film
Právě v roce 1923 vznikl Lloydův nejslavnější film, Safety Last. V Československu promítaný pod názvem O patro výš. Námět opět nabídl samotný život a rozvinula jej kreativita tvůrce a jeho spolupracovníků.
Jednou Lloyd při procházce uviděl mladého muže, který šplhal nahoru po fasádě desetiposchoďového domu. Lloyd dokonce pozorování výstupu přerušil a šel obejít blok ve strachu, že by byl svědkem pádu a smrti artisty. Ale zvědavost mu nedala a vrátil se do davu sledujících. „Výstup se mu podařil, a dokonce ještě jezdil po střešní římse na kole. To svědčilo o mimořádné odvaze a statečnosti.“
A tak začal slavný film (kterému později vzdávali poctu mnozí tvůrci) vznikat. „Nejdříve jsme udělali poslední část filmu. Nevěděl jsem přesně, jaký bude začátek. Věděl jsem, že budu šplhat po budově, abych z nějakého důvodu získal peníze.“
Ano, lze snad prozradit, že za vším byla dívka (která se v reálném životě později stala jeho ženou), ale zdaleka nejen ona. Dodaly se záměny a nedorozumění, postava pronásledujícího policisty, nejrůznější trable při zdolávání stěny mrakodrapu, napětí spojené s nebezpečím pádu a četné gagy.
Vždycky jsem dělal nepravděpodobné, ale nikdy nemožné. Nikdy jsem nedopadl na chodník a neodrazil se znovu do místnosti. Snažil jsem se o reálnost. Byl jsem první komik, kterému se to dalo věřit.
Komik tak musel překonat své obavy z výšek a zvyknout si na ně. Dodal, že lidé se na ně při natáčení zespoda nedívali, protože si mysleli, že jde o stavbaře. „Každý záběr byl reálný. Když jsem visel z 15. patra, tak jsem tam nahoře opravdu byl. (…) A ty hodiny jsme vytvořili na skutečné budově,“ citovala jej Lloydová ve své knize. Ve většině náročných scén se Lloyd obešel bez dubléra.
I z dnešního hlediska je zajímavé sledovat, jak filmaři postupovali, aby minimalizovali možná rizika, i jaké triky použili pro zachování věrohodnosti a autenticity.
Žádný z diváků v kinech přitom neznal Lloydův handicap, který musel zvláště při šplhání překonávat. Na pravé ruce mu chyběly dva prsty a byla částečně ochrnutá. Šlo o následek nehody z roku 1919, kdy při reklamním fotografování místo atrapy anarchistické bomby dostal k zapálení opravdovou bombu. Na ruce pak nosil rukavici, která zranění zakrývala.
Jak pohádkově zbohatl
Lloyd byl odjakživa znám jako dobrý byznysmen. Však také spory o výši honoráře stály za jeho první roztržkou s Halem Roachem v samém začátku jejich kariér. V roce 1923 se pak jejich dráhy opět rozešly, ale přáteli zůstali.
Roach totiž v té době zkoušel objevovat další a další nadějné adepty na filmovou slávu (skupina dětí známá jako Náš gang, Laurel a Hardy, Will Rogers, Charley Chase či mnohaletý Lloydův „přihrávač“ Snub Pollard), zatímco Lloyd už hvězdou byl a chtěl se stát svým vlastním šéfem. K tomu ostatně o rok dříve založil svou produkční společnost.
I zde lze nalézt podobnost s Chaplinem, který po získání celosvětového věhlasu brzo převzal naprostou kontrolu nad tvorbou svých filmů a nechal si postavit vlastní studio. V tom mu výrazně pomohl i jeho starší bratr Sydney. Lloyd zase do fungování svého studia zapojil hned několik rodiných příslušníků.
Ve své době – zvláště ve 20. letech minulého století – patřil Lloyd k nejoblíbenějším filmovým komikům. Annette D’Agostino Lloydová uvádí, že jeho 11 celovečerních němých filmů vydělalo v letech 1921 až 1928 více než 19 milionů dolarů. „Lloyd získával podle kontraktu 80 procent ze zisku.“ Přepočteno do dnešních poměrů by se tak částka pro komika jen za tyto snímky blížila 230 milionům dolarů. I další autoři pak přicházejí s propočty, že během éry němého filmu vydělával Lloyd dokonce více než Chaplin.
Tehdejší publikum jeho filmy milovalo, líbily se i kritice. Teprve později začali někteří kritici Lloydovi vyčítat, že se jeho filmy soustředily jen na „čistou komiku“, v níž až na drobné výjimky nebyla sociální kritika či satira. A dávali to do kontrastu nejčastěji právě s Chaplinem.
Jak přivítal zvukový film, ale diváci se změnili
Příchod zvukového filmu (první byl Jazzový zpěvák z roku 1927) Lloyd přivítal. A to na rozdíl od mnoha svých kolegů, včetně Chaplina. „Co mě nejvíce zajímá, je způsob, jímž bude ovlivňována výroba veseloher připojením zvuků a lidských hlasů. Jako komik myslím, že zvuky jsou pro dosažení nových komických efektů nejdůležitější moment,“ cituje ho v knize Hanish.
Přesto už byla 30. léta ve znamení postupného poklesu úspěchu jeho filmů. I proto, že se vkus diváků po hospodářské krizi (Velké depresi) měnil. Byla už jiná doba.
Vznikl tak i zvukový film Feet First, který opakuje schéma ze Safety Last (opět šplhá po fasádě mrakodrapu). Ve volnějším tempu se zrodilo ještě několik filmů, poslední byl uveden v roce 1938. Naposledy se k filmové tvorbě Lloyd ještě vrátil v roce 1946, ale hotový film Bláznivá středa ho velmi zklamal.
Jak zmizel z povědomí veřejnosti a zase se vrací
Nové publikum pak začalo éru němé grotesky a její hrdiny objevovat koncem 50. let prostřednictvím televize. Lloyd však mezi nimi nebyl. Vlastnil práva na své filmy a postavil se proti jejich uvedení v televizi. (Chyběl i Chaplin, který své filmy stáhl.)
Lloyd se bál, že budou filmy mladým divákům připadat spíše směšné než komické, nesnášel malý formát televizního přijímače (ve srovnání s filmovým plátnem), nechtěl, aby do nich někdo zasahoval střihem a přerušoval je reklamou. A z tohoto protitelevizního postoje neustoupil, ačkoliv byl sám majitelem jedné televizní stanice.
Vznikly také střihové filmy Zlatý věk grotesky (1957) a Když komedie byla králem (1960), které s úspěchem přiblížily staré komiky. Vrátili se tak například Buster Keaton, který prošel velkými životními výkyvy, Laurel a Hardy, James Finlayson, Harry Langdon, Billy Bevan, Ben Turpin, Edgar Kennedy, Ford Sterling, Al St. John a mnozí další.
Lloyd, jak už bylo řečeno, v té době chyběl. Několik kompilací svého díla připravil až v 60. letech. Ale až jeho dědicové, tři roky po jeho smrti v roce 1971, prodali provozovací práva na všechny dlouhé filmy z let 1921 až 1932 velké americké distribuční firmě. Návrat Lloydova jména do povědomí nových generací diváků tak mohl úspěšně začít. Od té doby pokračuje.