Šedesáté výročí své existence oslavilo minulý měsíc pražské Divadlo Na zábradlí, jedna z nejdůležitějších scén českého divadelního života druhé poloviny minulého století – a i dnes scéna sledovaná a diskutovaná. Jenže když oslavy pominuly, zůstalo po nich téměř prázdno.
Glosa: Výročí Divadla Na zábradlí je pryč, dluhy trvají
Pro připomenutí základní fakta: 9. prosince 1958 se v sálku na Anenském náměstí konala premiéra inscenace Kdyby tisíc klarinetů, k níž texty napsal Ivan Vyskočil a hudbu mezi jinými zkomponoval Jiří Suchý, dva umělečtí zakladatelé právě ustavené scény, která dostala název Divadlo Na zábradlí (DNz). V šedesátých letech se pod uměleckým vedením svého kmenového režiséra Jana Grossmana vypracovala v divadlo evropského formátu.
Od počátku existence Zábradlí až do roku 1991 byl jeho ředitelem Vladimír Vodička, mistr taktiky a kompromisů, který za normalizace s výkyvy, ale přece držel umělecký kredit scény a umožnil tam režírovat například Evaldu Schormovi, mimořádnému režisérskému talentu českého filmu šedesátých let. Ke konci osmdesátých let se do angažmá vrátil Jan Grossman.
Po listopadovém převratu se Zábradlí stalo stánkem svým způsobem prominentním, protože mělo „přednostní“ právo na uvádění děl Václava Havla, který byl v šedesátých letech v DNz nejprve kulisákem, posléze dramaturgem a dramatikem (v oné dekádě zde byly premiérově uvedeny jeho hry Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění). Devadesátá léta jsou na této scéně spjata především s opulentními režiemi Petra Lébla. Roku 2013 se v DNz započala jiná vyhraněná éra, zosobněná ředitelem Petrem Štědroněm, režisérem Janem Mikuláškem a uměleckou šéfkou Dorou Viceníkovou.
Zevrubný pohled na tuto scénu – věřte nevěřte – dosud chybí. Do knižní monografie nebyla zpracována nejen dosavadní, nebo řekněme půlstoletá historie DNz, ale ani její nejvýznamnější kapitoly: tedy v prvé řadě éra od založení do podzimu roku 1968, kdy umělecký šéf Jan Grossman ze Zábradlí odešel, a pak éra Petra Lébla a vůbec celý příběh DNz od převratu do Léblova dobrovolného odchodu ze světa (1999). Ostatně neexistují ani teatrologické monografie obou těchto tvůrců…