„Chceš mě sežrat? Tady mě máš!“ Po stopách Záhady Blair Witch, Paranormal Acitivity a Záhady hory mrtvých. Na módní vlně „found footage“ hororových, béčkových spektáklů typu REC. Mezi kanibalským filmem, duchařinou a reminiscencí na ukrajinského úchyla, masového vraha a požírače lidské flákoty Andreje Čikatila. Slušně odvedená žánrová klišé, nahrnutá pod jednu chatrnou dějovou střechu. Kdo by si tu (alespoň něco) nevybral?
Ghoul Petra Jákla servíruje nedovařenou člověčinu bez přílohy
Tak zvaný found footage je pořád cool, a tak se pořád točí a obávám se, že ještě nějakou dobu bude, i když není více nežli vcelku lacinou postmodernou, která se bude za chvíli běžně snímat mobilem. Tenhle subžánr si vystačí se základními kompozičními pravidly, podle kterých se jede jako přes kopírák. V zásadě to není nijak složité.
Jak na found footage
Na začátku je třeba jen říci divákovi, kdo, kde a proč pořídil rozklepané, neostré a nejlépe noční a díky tomu „autentické“ záběry, jejichž sestřih tvoří základ filmu, jenž je orámován pseudodokumentárním natočením těch, kteří je pořizovali. Na casting, složený často z neherců a herců, o kterých jste nikdy neslyšeli, je dobré se emotivně nevázat, k čemuž většinou není žádný bytelný důvod. A tak lze poměrně v klidu přihlížet, jak jsou v průběhu filmu postupně likvidováni: Buď působením temných sil nevratně kamsi zmizí (nejlacinější způsob), nebo z nich zbude něco, co by vydalo sotva na psí konzervu (což pořídíte taky za pár šupů).
Prostředím, kde se děj/neděj odehrává, je opuštěný ghost house nebo cokoli v podzemí (viz The Tunnel nebo slaboduchý Labyrint). Oblíbené jsou jeskyně, sklepy, katakomby a kanály, fragmentovitě osvětlované záblesky dohasínající čelovky, takže se nemusíte moc mazat s kompozicí rozklepaných záběrů, které budou tímto máznuté až dost. Nejčastějším aranžmá je duchařina nebo řezničina, případně kombinace obého. A found footage je na světě.
Někdo si s námi hraje
Zhruba v tomto duchu je poslepován i Ghoul a fakt, že Petru Jáklovi příprava zabrala čtyři roky, svědčí o tom, že chtěl, aby takhle sešitý slepenec alespoň trochu držel pohromadě a alespoň místy fungoval. Stalo se - navzdory tomu, že do žánru žádnou velkou díru neudělal, ale také ho neumětelsky a lacině úplně nevykostil.
GALERIE
photogallery_512790
Navštívit Jabločnoje, kde se v roce 1936 narodil rostovský řezník, sériový vrah a kanibal Andrej Romanovič Čikatilo, a vyvolat v opuštěné chalupě uprostřed lesů jeho ducha je v rámci žánru docela chytrý, nosný a fungující nápad. Přihraje vám totiž nejen autentickou zrůdu, která zabila a částečně sežrala více než padesát žen a dětí (takže pár dokumentaristů navíc ji už v žaludku tlačit nebude), ale také autentické prostředí jeté ukrajinské vesnice, kde lze potkat pamětníky hladomoru z počátku třicátých let, který založil místní kanibalskou tradici, neboť bylo třeba uvařit něco výživné člověčiny, aby se tehdy děti měly z čeho najíst.
Spoléhat na to, že duch mrtvého monstra neskočí na stupidní vyvolávání kreténů, kteří si (navzdory tomu, že jsou varováni místní vědmou) tímto krátí čas, než budou dál točit svůj dokument o kanibalismu, je sázka na blbou kartu. Zlo ze záhrobí na jejich výzvu ochotně přichvátalo a oni se rázem ocitli v pasti jiného světa. Čikatilo se totiž nehodlá smířit s tím, že byl v únoru roku 1994 popraven, a má poměrně přesnou představu o krvavém rituálu svého znovuzrození, při kterém je rozpáraná černá kočka jen drobným předkrmem před hlavním chodem. Kdo se nenadlábne člověčinou, není ghoul, a kdo není ghoul, nepřežije.
Vrať se do světa mrtvých!
To by situaci vyřešilo, ale vykládejte tohle démonovi, když jste ho už probudili ze záhrobního hnípání. Po českém Kájínkovi zvolil producent, režisér a spoluautor scénáře Petr Jákl americkou produkci a casting, doplněný z místních zdrojů (což nepochybně pomohlo při prodeji do americké distribuce). Jeho Ghoul jako žánrovka sice funguje, ale nenabízí o moc víc než hustou atmosféru, na níž se podílí mazaně vybraná lokace, stereotypní a dnes již zdaleka nikoli šokující „blairwitchovský“ vizuál a provařená žánrová klišé, která v nás, skoro v každé druhé sekvenci, vyvolávají pocit, že tohle jsme už přece někdy někde viděli.
Zdá se, že největší rezerva je ve scénáři, jemuž chybí alespoň trochu originální a alespoň nějak vyklenutý příběh, který by šel odněkud někam a jehož protagonisté se v něm nějak vyvíjejí, zatímco tady většinou jen zmateně pobíhají, vyděšeně křičí a vydřeně zírají, odkud to přijde. O hereckých výkonech se tu nedá příliš hovořit i proto, že jsou díky vizuálu místy špatně viditelné až neviditelné (a to jsem Ghoula neviděl ve 3D, které tuto (ne)viditelnost nevylepší). To, že jsou herci neokoukaní, je spíše výhoda, ale to, že jsou nezajímaví až neviditelní, takže s nimi ztrácíte kontakt a začne vám být šumák, jak to s nimi dopadne, je špatně.
Slušnou atmosféru tu válcuje nervně těkající handka, z níž vás v lepším případě budou bolet oči (v horším se bude chtít blinkat), přebouchnutá zvuková stopa při laciných lekačkách, herci, kteří nepřekračují stín televizního seriálu (odkud většina z nich také přišla), a scénář řídký jako mlha snaživě vháněná na mizanscénu. Odvážně nedokonalé, řekl bych, ale vlastně překvapivé tím, že to nedopadlo ještě mnohem hůř, jak bývá u českých hororů zvykem.
GHOUL - Česko 2015, 86 min., angličtina/české titulky, od 15 let, 2D/3D. Režie: Petr Jákl. Scénář: Petr Jákl, Petr Bok. Kamera: Jan Šuster. Hudba: Karel Havlíček. Hrají: Jennifer Armourová (Jenny), Alina Golovlyová (Katarina), Jeremy Isabella (Ethan), Paul S. Tracey (Ryan), Inna Belikova (Inna), Vladimir Nevedrov (Valerij). V kinech od 26. února.