Praha – První červencový den se exprezident a dramatik Václav Havel postavil poprvé za filmovou kameru jako režisér. V České Skalici na Náchodsku, u vily Čerych, totiž padla první klapka filmu Odcházení, vznikajícího podle Havlovy stejnojmenné divadelní hry. Komorní drama o ztrátě moci s rozpočtem 44 milionů korun se má natáčet do konce srpna, premiéra je plánována na březen příštího roku. Hlavní postavy filmu, jehož koproducentem je Česká televize, ztvární Josef Abrhám a Dagmar Havlová. "Naší ambicí je vytvořit dílo, které má hlavu a patu, za které se nemusíme stydět a které bude cosi říkat třeba i za deset let," prohlásil první natáčecí den Havel.
Filmové Odcházení: Havel začíná dávat tvar svému polotovaru
Hra Odcházení o nelehkém loučení se s mocí je posledním dílem Václava Havla. Nese výrazné autobiografické rysy vztahující se k období po roce 2003, kdy opustil funkci prezidenta České republiky. Natáčení filmu bude pro Havla první zkušeností, kdy svou autorskou vizi (je i autorem scénáře k filmu) bude sám interpretovat.
„Není za tím nedůvěra v české režiséry. Chce vyzkoušet něco, k čemu vždy inklinoval. Nejsilnější kulturní fenomén 60. let, kdy vstupoval do české kultury, byla československá nová vlna, on se s řadou filmařů přátelil, s Milošem Formanem přímo vyrůstal. Dokonce si myslím, že kdyby měl Forman čas, možnost i chuť režírovat Odcházení, možná by mu ho Havel svěřil,“ odhaduje kulturní redaktorka a dramaturgyně Alena Zemančíková.
Motivací, která vedla Havla k režijnímu debutu, je podle ní možnost vyzkoušet si obor, který je provázán s jeho rodinou, především s jeho strýcem Milošem Havlem. Ten je úzce spojen s rozvojem československého filmu a vybudováním domácího filmového průmyslu v období první republiky. Navíc sám Václav se vždy toužil stát filmovým režisérem, studium na FAMU mu ale znemožnily dobové okolnosti.
Havel: Pocítil jsem chuť interpretovat sám sebe
„Potřebuje kolem sebe dokonalý tým, který mu účinným způsobem pomůže. Těžko může být při žádné nebo malé praxi filmového režiséra tím přesným, autoritativním režisérem, který úplně ovládá řemeslo. Bez spolupracujících kolegů se mu to těžko může podařit,“ upozorňuje Zemančíková na překážky, které Havla při natáčení čekají.
"Divadelní hra je jakýsi polotovar…
… který autor nabídne divadlům a ta si s ním naloží po svém. Myslím, že autor to má pokorně snášet. Nesnese-li interpretaci někým jiným, má psát romány, a ne divadelní hry. Poté, co mnohá desetiletí se mé hry takto hrají, pocítil jsem chuť konečně interpretovat sám sebe. A navíc filmem, což pro mne znamená určitou vnitřní satisfakci. Původně a vlastně celý život jsem chtěl být hlavně filmařem. A teď se mi to snad splní."
Zemačíková se obává, aby zfilmování původní divadelní hře spíše neuškodilo, jako tomu bylo třeba v případě Menzelova zpracování Žebrácké opery. „Líbí se mi na Havlových hrách jejich bytostná divadelnost. Vůbec si nedovedu představit, jestli bude točit jako Lars von Trier, který si v Dogville udělal divadelní výpravu, nebo jestli bude točit v reálu. K reálným exteriérům bych byla velmi skeptická, pořád si Odcházení představuji v téměř zámeckém divadle,“ vysvětluje.
Na Odcházení ještě dojde
Na divadelních prknech mělo Odcházení premiéru v roce 2008 v režii Davida Radoka v Arše, kde hru dnes čeká derniéra. V zahraničí byla poprvé uvedena téhož roku 20. září v Londýně, během posledních dvou let se pak úspěšně hrála po celém světě, zatím poslední inscenaci Odcházení uvedlo v květnu 2010 divadlo Wilma Theatre ve Filadelfii. Deník New York Times Havlovu hru příliš nepochválil.
Jeho chuť je obrovská…
… je to jeho celoživotní touha. Politikem se stal skoro omylem, ale režisérem chtěl být vždycky… Mám devatenáct českých lvů, ale ještě žádného Oscara. Odcházení je první pokus. /producent Jaroslav Bouček/
„Neúspěch v cizině je dán nadměrnými nebo nekonkrétními očekáváními. Říkám si, jestli není trochu nefér citovat jednu kritiku z NYT, je to názor jen jednoho kritika, nikoli celé americké kulturní veřejnosti. Nemyslím, že je Odcházení levná satira, jak napsali, ale že je dosti hlubokým zamyšlením nad tím, co s člověkem udělá moc a jaké to má důsledky. A možná, až uplyne nějaký čas… Dnes disidentské Largo desolato také čteme očištěně od disidentských reálií. Ono na to Odcházení ještě dojde,“ domnívá se Alena Zemančíková.