Kolikrát je možné zemřít? Kolikrát je možné se znovu narodit a neztratit přitom tvář? Jak těžké je odpustit zradu? Jak snadné je podlehnout slabosti? Je možné vrátit se na počátek cesty, nebo je to jen iluze, protože každý počátek je tu jen jednou? A lze zapomenout na plynové komory jen proto, že už jsou odstavené?
Není snadné na takovéto otázky odpovědět, ale někdy stačí i to, že byly položeny. Možná to, že byly vůbec položeny, je vlastně to nejdůležitější. A právě to neokázale bez velkých gest a halasných proklamací činí temný opus z poválečného Berlína, pod nímž je podepsána výrazná režijní osobnost současné německé kinematografie Christian Petzold, jenž tímto poprvé a hned nepřehlédnutelně vstupuje do našich kin.
Píše se červen roku 1945 a do válkou poznamenaného Berlína se vrací válkou poznamenaná, Nelly, která na rozdíl od svých příbuzných přežila Osvětim. Někdy je ale přežití tak těžké, že je sotva k unesení. Nikdo by v té tiché postavě, s brutálně zdevastovanou tváří, milosrdně krytou krví nasáklými obvazy, nepoznal židovskou zpěvačku, která byla kdysi zbožňována publikem. Mezi těmi, kteří ji milovali, byl tehdy i její manžel, pianista Johnny, kterého chce nalézt, protože vzpomínka na něj jí pomohla přežít koncentrák. Přestože jí lékaři nabídli novou tvář, odmítla ji, protože chtěla zůstat sama sebou a instinktivně cítila, že poznamenanou duši nová tvář nezacelí. Navzdory varování své přítelkyně Leny nemohla tušit, jak budou obě tato rozhodnutí osudová a jak daleko do temných hlubin lidské povahy ji zavedou. A jak těžké pro ni bude odehrát v kulise vybombardovaného Berlína schizofrenický, vysilující, ponižující, ale ve svém důsledku vlastně očistný part své dvojnice. Kdyby touto zkouškou neprošla, nikdy by se úplně nevrátila.
„Já už nejsem!“
Fénix je pečlivě, s akcentem na atmosféru, detail i logiku zápletky vystavěn na přesném a uvěřitelném scénáři, inspirovaném románem Huberta Monteilheta. Spoluautorem je i režisér filmu Christian Petzold, a i když můžete mít dojem, že jde o vykalkulovanou fikci, hned vzápětí vás převálcuje pocit, že se v té pokřivené nemocné době něco takového mohlo (či dokonce muselo) nějak takhle skutečně stát – muž, jehož milovala, ji nepoznal a chystal se ji sobecky zneužít. Z nechtěně cynických a skvěle vypointovaných dialogů typu: „Můžeme vydělat spoustu peněz, protože jste někomu podobná.“ „Komu?“ „Mé ženě.“ „Třeba ještě žije?“ „Ne, je mrtvá!“ – mrazí v zádech, stejně jako z Nellyna únikového odmítání být Židovkou, přestože (nebo spíš právě protože) ji kvůli tomu chtěli zabít. Když ji Johnny nepoznal, jako by znovu zemřela, ale on ji nevědomky vzkřísil a udělal z ní (po vzoru bájného ptáka Fénixe, jenž shořel a znovu se zrodil ze svého popela) znovu Nelly, která v červených šatech a lodičkách z Paříže, přichází odehrát své velké finále.
Tak se má objevit, jako by se právě vrátila z pódia, a ne jako zdevastovaná koncentráčnice, které se zázrakem podařilo přežít lágr. Tak ji chtějí vidět a na nic z hrůz, které byly mezitím, se nikdo nebude ptát. Je to silné, nespravedlivé, odporné – a pravdivé. Je to něco jako parafráze na Vertigo, zasazené do poválečného Berlína, sugestivní filmová reflexe neradostných časů, k níž bychom kromě (jinak časově a tematicky determinovaných) Špačkových Pout jen obtížně hledali adekvátní paralely v současné české kinematografii. Fénix je rozkročený mezi osudovým melodramatem a dobově determinovaným filmem noir, kde „femme fatale“ nemá podobu osudové vamp, ale osudem ubíjené ženy, která se na nejistých nohou potácivě snaží vrátit do svého poraněného a zjizveného života.
„Jsem tohle ještě já?“
Síla a věrohodnost takto rozehraného dramatu stojí a padá s výkony klíčových hereckých protagonistů. Tíhu tohoto příběhu nese základní, výrazné a dobře spolu fungující herecké trio, jehož tón udává brilantní Nina Hossová. V kontroverzní roli Nelly vytváří přesnou a vnitřně prožitou kreaci, v níž není místo pro rozmáchlá gesta a prázdná slova, a nabízí křehký portrét silné ženy, která sice nenašla svoji iluzi, ale dokázala to unést, vydolovat zbytky sil a dovést film do silného (i když ve formě minimalistického) finále, které snímek ukončuje v nejsilnějším okamžiku, abyste si ho mohli odnést sebou. Kontrastně ji doplňuje zdánlivě vyrovnaná, věcná a k odpouštění starých vin neinklinující kamarádka Lena (jejíž síla, jak se ukáže, je jen zdánlivá) a hřmotný hajzl Ronald Zehrfeld, který v době, jež přála bestiím a hajzlům už nemá sílu být čestný (i když máte pocit, že by to někdy možná chtěl).
Propracovaný scénář, atmosférický a kontrastní vizuál Hanse Fromma, přesná režie, která ví, co chce říci, a skvělí herci, kteří to za ni nahlas vysloví – to je artový i divácký Fénix, který dokáže znepokojivě probudit z letargie, oslovit a pak nás zanechat s našimi pocity a pochybnostmi. A zdálky k tomu zní její hlas v cajdáku Kurta Weilla: „Speak low, darling, speak low, love is a spark, lost in the dark, too soon, too soon…“ Je možné chtít od filmu víc?
PHOENIX/FÉNIX
Německo 2014, 98 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Christian Petzold. Scénář: Christian Petzold, Harun Farocki (podle románu Huberta Monteilheta). Kamera: Hans Fromm. Hudba: Stefan Will. Hrají: Nina Hossová (Nelly Lenzová), Nina Kunzendorfová (Lene Winterová), Ronald Zehrfeld (Johnny), Daniela Holtzová (Sigrid), Imogen Koggeová (Elizabeth). V kinech od 26. února 2015
