Praha - Portrét režisérky Věry Chytilové přinese dnešní díl cyklu Zlatá šedesátá. Nekompromisní, provokativní režisérka oslaví 2. února 80. narozeniny. Tvoří nepřetržitě od 60. let a veřejnost ji zná díky snímkům Kopytem sem, kopytem tam, Šašek a královna, Panelstory nebo Hra o jablko. V dokumentu bude vzpomínat zejména na svá studia na FAMU v ročníku Otakara Vávry a na díla, jimiž spoluvytvářela československou novou vlnu. Cyklus zlatá šedesátá začne na ČT2 ve 20:00, ve 21:00 na něj naváže film Sedmikrásky (1966) a ve 22:15 dokumentární portrét od režisérky Jasmíny Blaževičové Cesta (2004).
Architektura - modeling - Barrandov
Chytilová studovala v letech 1948-1949 architekturu v Brně, studia ale nedokončila a po odchodu do Prahy se živila jako technická kreslička a laborantka. K filmu ji přivedlo umělecké prostředí kolem fotografa Karla Ludwiga, který byl v letech 1950-1953 jejím prvním manželem, a krátká kariéra manekýnky, díky které dostala ve filmu Martina Friče Císařův pekař - Pekařův císař (1951) roli jedné z osmi dvorních dam.
Od roku 1953 do roku 1957 prošla na Barrandově postupně profesemi klapky, skriptky, asistentky režie (Ztracenci, Miloš Makovec, 1957) a pomocné režisérky. Ve filmu Konec jasnovidce (Vladimír Svitáček, Ján Roháč, 1957), stejně jako později ve školní práci svého spolužáka Erwina Stranky Generál (1960), si i zahrála.
Hvězda v mužském světě
Režii na FAMU vystudovala v letech 1957-1962 v ročníku Otakara Vávry - jejími spolužáky byli např. Evald Schorm, Jiří Menzel a Jan Schmidt. Upozornila na sebe už svými školními snímky (Zelená ulice, 1959; asi ztracené ateliérové cvičení k debutu Vladislava Delonga Dům na Ořechovce, 1959; Kočičina, 1960), absolvovala středometrážním filmem o životě manekýnky Strop (1961).
Její práce od samého počátku provokovala stavěním vyostřených etických dilemat a bouráním zavedených formálních klišé, ona sama proslula tvrdohlavou vehemencí, s jakou své projekty dokázala prosazovat i navzdory nepříznivým okolnostem. Debutovala dokumentem Pytel blech, v květnu 1967 vyvolala svým filmem Sedmikrásky (1966) interpelaci v tehdejším Národním shromáždění. Jejími nejbližšími spolupracovníky na tomto i následujícím filmu, biblicky inspirovaném podobenství Ovoce stromů rajských jíme (1969), byli výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová (1923-1996) a druhý manžel, kameraman Jaroslav Kučera (1929-1991).
Návrat k dokumentu
Pro televizi natočila v roce 1971 inscenaci Kamarádi, jinak byla za normalizace postižena šestiletým zákazem práce, během kterého inkognito natáčela reklamy a věnovala se výchově svých dětí. Přes zákaz se jí podařilo prorazit v krátkém filmu snímkem o mužském egoismu Hra o jablko (1976), do distribuce byl však film uveden až v roce 1978. Souběžně s hraným filmem se od té doby věnuje i dokumentu (např. Čas je neúprosný, 1978; Chytilová versus Forman, 1981; Praha - neklidné srdce Evropy, 1984; T. G. M. - osvoboditel, 1990; Vzlety a pády, 2000; Trója v proměnách času, 2003; Pátrání po Ester, 2005; množství portrétů a dokumentů pro televizní cykly FEBIA: GEN, GENUS, V.I.P., Oko, Jak se žije).
V roce 1993 o ní natočila Irena Pavlásková dokument v rámci cyklu GEN. V roce 1992 jí bylo uděleno francouzské vyznamenání Rytíř umění a literatury. V roce 1998 převzala z rukou prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. V létě 2000 pak získala na MFF Karlovy Vary Zvláštní cenu (Zlatý křišťálový glóbus) za dlouholetý přínos světové kinematografii.
Provokativní moralistní groteska Sedmikrásky (1966) překvapila publikum, kritiku i oficiální kruhy svou silnou stylizací, která ji odlišovala od všech filmů tehdejší produkce. Dvě mladé ženy, Marie I a Marie II, se rozhodnou být zkažené, protože svět kolem nich je také takový. MFF v Benátkách snímek odmítnul jako nezajímavý, záhy však film získal cenu za nejlepší autorský film na festivalu v Bergamu a byl s úspěchem promítán v mnoha zemích.
