Jaká byla nabídka českých divadelních scén v roce 2012 - spíš tragédie, nebo komedie? Nade vší pochybnost by se našla představení, která lze označit za „tragická“ anebo „k smíchu“, recenzentky Dana Benešová-Trčková a Johana Mücková, jejichž příspěvky můžete číst na webu ČT24, vybraly ale z uplynulého roku inscenace, jež byly podle jejich měřítka povedené.
Divadlo: Žádná tragédie na scéně
DIVADELNÍ ZÁŽITKY 2012 PODLE DANY BENEŠOVÉ-TRČKOVÉ:
Etiquette v kavárně Divadla Na zábradlí - dubnovým překvapením se pro mě staly miniaturní hry u kavárenského stolku, jejichž aktéři i tvůrci pocházeli „z ulice“. Během půlhodin se ve dvojici rozehrávaly různé dramatické situace, zadané režijními pokyny do sluchátek. Divadelní forma „autoteatro“ tedy není žádná improvizace, v intimní performanci se uplatnily fragmenty známých her i osobní zkušenosti. Měla jsem štěstí na vnímavou hereckou kolegyni, fanynku přemýšlivého divadla a studentku religionistiky.
Zářijovým zážitkem bylo setkání s temperamentní Američankou Tinou Packerovou na shakespearovské půdě Divadla Kolowrat. Cyklus Women of Will, The Complete Journey uvedla v Praze v evropské premiéře svého projektu, zaměřeného na ženské postavy dramat Williama Shakespeara. Sympatický protihráč Tiny - Nigel Gore - ztělesnil panovačné i něžné stránky muže, civilní styl oba herci umně mísili s divadelním. Všechny jejich emoce působily, na malé ploše a s minimem rekvizit, autenticky.
GALERIE
Etiquette v kavárně divadla Na zábradlí zdroj: Pražské Quadriennale
DIVADELNÍ ZÁŽITKY 2012 PODLE JOHANY MÜCKOVÉ:
V českém tanečním dění byl uplynulý rok 2012 bohatý na divácké zážitky. Nejen, že k nám zavítaly světové taneční špičky, za všechny jmenujme například letní vystoupení bratrů Bubeníčkových nebo soubory, které v Čechách vystoupily v rámci nejrůznějších festivalů, jako třeba Ultima Vez v rámci Tance Praha.
I mezi domácí produkcí se našla spousta velmi kvalitních nových děl. Popravdě těžko z této různorodé směsice vybrat jen některé. Přesto se o to pokusím. Co tedy patřilo v mých očích k vrcholům roku? Hned v prvním kvartálu to byla „ostříhaná“ premiéra klasické Šípkové Růženky v Národním divadle, konec dubna přinesl skvělé netradiční představení skupiny VerTeDance a těsně před letními prázdninami Karlínské divadlo nadšeně aplaudovalo švýcarskému souboru Alias, který po jeho jevišti „běžel jako o život“.
Březnová premiéra Šípkové Růženky přinesla na naši první scénu představení, které na jejím repertoáru chybělo. Barevná, nápaditá a díky zkrácení původní předlohy i svižná inscenace, která vychází z klasického pojetí Maria Petipy a zároveň jí díky úpravám a vkladům mexického choreografa Javiera Torrese nechybí ani vtip, mile překvapila a potěšila. Nová Šípková Růženka je půvabná a líbí se dospělým i dětem. Fajnšmekři ocení nečekané inovace díla a dobré výkony sólistů, nenudí se u něj však ani divák, který na balet nechodí a podobné představení navštíví poprvé. Notoricky známá perla klasického baletu se od sezony 2012/2013 blýská ve Státní opeře a doufám, že tomu tak bude ještě dlouho.
Šípková Růženka / Jade Claytonová a soubor baletu ND
Z úplně jiného soudku byla pak dubnová premiéra VerTeDance v divadle Archa, kterou její autorky Tereza Ondrová a Veronika Kotlíková nazvaly Simulante Bande. Projekt spojuje zdánlivě nekombinovatelné – přivádí na jedno jeviště profesionální tanečníky a fyzicky handicapované netanečnice. Na scéně pak všichni společně vypráví reálné příběhy a prožitky tělesné postižených interpretek. Dílo se přitom ani zdaleka nevěnuje jen bariérám mezi handicapovanými a většinovou společností, rozebírá i témata citlivějšího charakteru jako například sexuální touhu či rodinný život. Působivá taneční inscenace plná originálních myšlenek a pohybů donutí diváky přemýšlet a zanechá v jejich myslích stopu, která jen tak nevymizí. Klobouk dolů a hurá do Archy, hned v únoru je tam Simulante Bande opět k vidění.
Do třetice všeho dobrého bych ráda zmínila ambiciózní projekt Guilherma Botelha, dvě červnová uvedení představení Sideways Rain. Choreografie založená na horizontálních liniích a kontinuálním pohybu tanečníků po jevišti zleva doprava je podpořená dynamickou akustickou hudbou. Magická taneční báseň o životě jako nekonečném, rychle plynoucím a nezastavitelném toku, který proudí stále vpřed. Něco, co nemá konec a ani začátek. Monotónní cesta lidí za něčím, co neustále zůstává mimo dosah aneb dívej se vpřed a nikdy se neohlížej. Alias přivezli do Prahy divokou řeku, v jejímž proudu s sebou po dva večery strhli publikum celého vyprodaného Karlína. Nádhera, která se jen tak opakovat nebude.
GALERIE
Simulante Bande (VerTeDance) zdroj: VerTeDance
Těším se, co zajímavého přinese českému tanečnímu světu nový rok s třináctkou na konci. Bude to šťastné číslo?
Divadelně-taneční ohlédnutí je součástí ohlédnutí kulturní redakce webu ČT24 za rokem 2012. Přečtěte si také, co nás zaujalo
- ve výtvarném umění: Benzinová pumpa ze 70. let na pražských Hradčanech; Galerie hl. m. Prahy ukazuje záda Národní galerii; Čeští výtvarníci netahají za kratší konec,
- a v hudbě: V zajetí hudby od jara do zimy.
Ohlížet se budeme ještě v příštích dnech za literaturou a filmem.