Skladatel Dmitrij Šostakovič většinu svého díla vytvořil v éře Sovětského svazu. Režimu prokazoval loajalitu, ale zároveň byl perzekvován. Jak obstát ve složité době je jedna z otázek, které nastoluje inscenace Hukot času. V pražském prostoru MeetFactory ji nastudovali podle stejnojmenné knihy Juliana Barnese, který napsal fiktivní životopis jednoho z nejvýznamnějších představitelů hudební moderny dvacátého století.
Divadelní Hukot času zjišťuje, co si myslel rozpolcený Šostakovič
4 minuty
V MeetFactory hrají Hukot času
Dramatizace Barnesova románu se zabývá především Šostakovičovým vnitřním světem. „Jeho životní rozhodování se dá vidět rozporuplně, určitě nelze tvrdit, že je to nějaká jednoznačně kladná postava,“ říká dramaturg Matěj Samec. „Dokonce není ani zcela jasné, co si přesně myslel, jak celou situaci vnímal.“
Postavu skladatele ztvárňují dva herci a jedna herečka. „To vychází z tématu vnitřního konfliktu člověka, který bojuje s tím, jak se zachovat a co ve skutečnosti cítí,“ vysvětluje režisérka Viktorie Vášová.
Podle not státní propagandy
Šostakovič se narodil v roce 1906, prožil tedy skoro celý život v sovětském Rusku. Jeho první velkou zakázkou byla symfonie k desátému výročí Říjnové revoluce. Velký rozruch pak vyvolala opera Lady Macbeth Mcenského újezdu. Nejdříve byla velmi úspěšná, pak ale jedno představení osobně navštívil Stalin. Následně v komunistickém listu Pravda vyšel úvodník, v němž se psalo o „matoucí změti zvuků, rámusení, vrzání a vřískání“.
Po této kritice operu v Sovětském svazu zakázali a proti Šostakovičovi se vedla ostrá kampaň. Byl viněn z toho, že jeho hudba neodpovídá požadavkům státní propagandy, což v době stalinského teroru znamenalo tenký led. Vykoupil se Pátou symfonií s podtitulem „Odpověď sovětského umělce na zaslouženou kritiku“, jež znamenala jednoznačný úspěch.
V roce 1948 se nicméně Šostakovičova tvorba opět stala terčem kritiky. Po obvinění z „formalistické zvrácenosti a protilidové tendence cizí sovětskému lidu“ ztratil profesuru na konzervatoři a jeho díla zmizela z repertoárů.
Hukot času
V době tání po Stalinově smrti využívali komunisté Šostakovičovy popularity doma i na Západě, opakovaně prokazoval svou loajalitu Sovětskému svazu, napsal také oratorium v duchu socialistického realismu Píseň o lesích.
Ovšem v roce 1962 se opět dostal do konfliktu s mocí kvůli Třinácté symfonii, která obsahuje báseň Jevgenije Jevtušenka Babí Jar o masakru, kdy v této rokli nacisté postříleli téměř 34 tisíc kyjevských Židů. Šostakovič se symfonií postavil veřejně antisemitismu, který vedl k vytlačování paměti spojené s touto událostí.
Jazyk hudby
„Jazyk hudby je jiný jazyk než jazyk slov. Ale i pro jazyk slov platí, že právě ve chvíli, kdy je pravda společensky nepřijatelná, nebo dokonce zakázaná, tak se jí lze dobrat jenom skrz nějakou uměleckou formu,“ míní dramaturg Matěj Samec.
V inscenaci hraje důležitou roli právě hudba. Složil ji Jakub Rataj, který se inspiroval Šostakovičovými motivy a postupy. „Šostakovičova hudba byla složená z různých odkazů a šifer. Takovým příkladem je Šostakovičův kryptogram, který je složen z tónů D, Es, C, H, což je jeden z motivů, se kterým v představení pracujeme,“ prozradila režisérka.
Divadelní Hukot času zkoumá, jaké možnosti má talentovaný člověk v morálně pokřivených okolnostech. Tvůrci doufají, že diváci si tuto otázku položí nejen v souvislosti s Dmitrijem Šostakovičem, ale i s nimi samotnými.
