Radostná zpráva se jmenuje druhá a zároveň poslední autorská hra, kterou stihli Milan Lasica a Július Satinský uvést před normalizačním zákazem. Stejně se jmenuje i komiks o dvojici komiků a jejich tvorbě v éře Divadla na Korze, která dodnes patří k vrcholům slovenského autorského divadla.
Díky Radostné zprávě korzují Lasica a Satinský i v komiksu
Lasica a Satinský jsou hrdiny komiksu (zdroj: ČT24)
Kreslíř Ďuro Balogh přiznává, že při hledání grafické zkratky se neřídil jen skutečnou podobou hlavních hrdinou, ale i vzpomínkami. Nicméně například Júliovi Satinskému chybí typický knír, protože v době, kdy se umělecká dvojice dala dohromady, ho ještě nenosil.
Když přetvařovat se má smysl
Satinský s Lasicou se potkali na konci padesátých let na recitační soutěži Hviezdoslavův Kubín. V povědomí diváků se Lasica uchytil jako ten „vyšší a chytřejší“. Z dvojice vycházel jako ten klidnější, vždy nad věcí, naopak Satinský byl za spontánního, zemitého chlapíka. „Asi jsme se s Lasicou šťastně našli, jeden křupan-venkovan, který hraje blbého, to jsem já, a jeden solidní lord – Lasica,“ popsal rozdělení rolí Satinský.
Oba také studovali dramaturgii, společně „válčili“ ve Vojenském uměleckém souboru a později se stali dramaturgy Československé televize a herci bratislavského Divadla na Korze. „Nejkrásnější vzpomínky jsou z Divadle na Korze. To byl konec šedesátých let, to bylo krásné období,“ vzpomínal později Lasica.
Scéna v centru Bratislavy vznikla v době „zlatých šedesátých“, v atmosféře uvolnění, řadí se k malým scénám té doby, jako třeba Radošínské naivné divadlo taktéž v Bratislavě nebo liberecké Studio Ypsilon a o něco starší pražský Semafor. Podobně jako jmenované scény se Korzo stalo, i přes svou poměrně krátkou existenci, fenoménem. Nemalou zásluhou osobností, které v něm působily. Divadlem prošli kromě zmíněné dvojice také třeba Juraj Kukura, Marián Labuda, Martin Huba nebo Magda Vášáryová.
„Divadlo miluji. To je totiž jediné místo, kde přetvařování má jakž takž smysl,“ tvrdil Lasica na jedné z forbín Satinskému. Divadelníci na Korze se ale nepřetvařovali dostatečně, scéna byla v roce 1971 zavřena. Prý kvůli špatné ventilaci.
Neschopnost se rozpadnout
Stopku na Slovensku dostalo i duo L + S. Uklidili se na Moravu a do Čech. Hráli ve Večerním Brně, spolupracovali s krajanem, režisérem Jánem Roháčem, nebo humoristou Miroslavem Horníčkem. „Nerozpadají se jako dvojice, ale jako individua,“ glosoval Horníček Lasicovu poznámku, že v případě jeho tvůrčí dvojice se Satinským se nedá mluvit o schopnosti vydržet spolu, ale spíše o neschopnosti se rozpadnout.
Ještě v sedmdesátých letech se vrátili i do Bratislavy, angažmá našli na Nové scéně, ale nejprve v operetě. „Bylo to za neveselých okolností. Odevšad nás z politických důvodů vyhazovali, takže jsme přišli z nouze jako dva, které nemají kam dát. Vedení udělalo bohulibý skutek,“ upřesnil Lasica v roce 2006 v deníku SME.
Do souboru činohry se dostali až koncem sedmdesátých let, rok poté, co oba podepsali antichartu. „Měli jsme zákaz vystupování a někteří, jak už to bývá, nám chtěli pomoct. A našli se lidi na Slovkoncertě, kteří vymysleli, že bychom mohli jet do Prahy na tuto akci, jak nám řekli, organizovanou Karlem Gottem. Že by nám to snad pomohlo, když jsme byli už sedm nebo osm let v nemilosti. Fakt je ten, že potom nás vzali do televize, už koncem roku 1977 jsme vystupovali v televizním pořadu, který moderoval Menšík. Ale ta milost trvala dva tři roky a potom nám zase zakázali vystupovat,“ upřesnil Lasica v dokumentu Anticharta, mechanismus loajality.
Cosi je za dverami
Na sklonku sedmdesátých let si také popularitu získali kabaretem Ktosi je za dverami, na který pak po revoluci navázali pořadem Všetci sú za dverami. Společně se objevili i ve filmu, i když méně než na divadle – třeba jako celník a král v pohádce Tři veteráni (1983).
Z pořadu Ktosi je za dverami
Od začátku svého působení do revoluce podle Lasici dvojice „utržila“ na třicet různých divadelních vyhazovů. Po roce 1989 přešli do divadla Astorka Korzo '90, které se hlásí k tradici Divadla na Korze. Provozovali také vlastní Štúdio L+S (původně jen Štúdio S). Excelovali třeba v Kunderově hře Jakub a jeho pán.
Rozdělila je až smrt Júlia Satinského o Vánocích 2002. „Sice odešel navždy, ale neustále se vrací. Alespoň pro mě. Od té doby, co zemřel, se mi každý den vynoří vzpomínka, a já se i na ulici začnu nahlas smát,“ přiznal po odchodu svého uměleckého partnera Lasica. Jeho si smrt povolala letos v červenci.
Komiks nejsou jen superhrdinové
Komiks, který se vrací k éře Divadla na Korze, s ním ale autoři ještě stihli probrat. „Na prvním setkání byl rezervovaný. Přece jen: přijdou za vámi mladí lidé, kteří něco bloudí o komiksu. Když jsme se podruhé podrobně bavili tři hodiny, už jsem fakt věděl všechno, což ho, myslím si, potěšilo,“ popisuje setkání scenárista Peter Gärtner.
Práce na příběhu autorům zabrala tři roky. „Velmi by mě potěšilo, kdyby tato kniha ukázala, že komiks nejsou nějaké superhrdinské pohádky, ale že se tím dá vyprávět leccos,“ přeje si kreslíř Ďuro Balogh. Radostnou zprávu zatím předává jen ve slovenštině.