O svobodě a diktaturách, exilu a vlasti píše nositelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová. Tato témata jsou součástí osobního příběhu spisovatelky, která se před sedmdesáti lety narodila v německy hovořící menšině v rumunském Banátu. Před totalitním vývojem v Německu varuje i nyní. „Lidé zavírají oči před problémy světa, jako je Putinova válka nebo změna klimatu či ekonomická závislost, a díky zamlžování a provokacím věří politickým pohádkám,“ obává se. Vadí jí v té souvislosti neznalost opakující se historie.
V rozhovorech, které spisovatelka dala agentuře DPA i stanici ARD u příležitosti svých sedmdesátých narozenin, sdílí Herta Müllerová obavy ze současného vývoje. Její varování lze vztáhnout nejen na Německo. Mluví o únavě ze svobody, která v demokracii vede ke stále hlasitějším projevům pravicových radikálů.
„Slovo vlast je často ideologicky zneužívané, zejména diktaturami a nedemokratickými idejemi, ale přesto toto slovo existuje jako místo, jako pocit, jako osobní vlastnictví. To se nemůže zpochybňovat,“ říká se zkušenostmi příslušníka menšiny i exulanta.
Neznalost historie činí diktaturu představitelnou
„Národní myšlení“ podle ní zaštiťuje sny o jiném Německu, v němž se miliony vyhnaných ve jménu vlasti opět stanou součástí každodenního života. „Pravicoví radikálové totiž pracují hanebně. Denně pomlouvají demokracii jako diktaturu a jejich voliči jim to věří,“ upozorňuje na jistý paradox Herta Müllerová. Neznalost historie „činí diktaturu opět představitelnou“, protože dějiny se opakují podle stejného vzoru, obává se.
Jako hrozbu vnímá ztotožňování silného vůdce, jehož si pravicoví radikálové přejí, s „válečným zločincem Putinem“. Výbojnou politiku ruského prezidenta kritizuje Müllerová dlouhodobě. Nebezpečnosti Putina podle ní lépe rozumí země východní Evropy než Západ, který nemá osobní zkušenost s totalitou a jejími praktikami.
„Zprostředkovaně je touto strašlivou válkou dotčen celý svět,“ míní. „Všichni chceme mír, ale nikdo nemá právo požadovat mír na úkor Ukrajiny. Putin chce válku a Ukrajina musí bojovat o svou zemi,“ nepochybuje.
Otec u SS, matka v gulagu, dcera v hledáčku tajné policie
Udělení Nobelovy ceny za literaturu Hertě Müllerové v roce 2009 zdůvodnila Švédská akademie mimo jiné oceněním, že autorka „formou básnické zkratky a prozaické otevřenosti kreslí obraz krajiny vyděděnců“. Konkrétně ve svých dílech zkoumá historii německé menšiny vystavené útlaku režimu vedeného bývalým rumunským diktátorem Nicolaem Ceausesca.
Zkoumání diktatur se do textů Herty Müllerové propisuje přes rodinnou historii. Když se 17. srpna 1953 narodila, její rodiče už za sebou oba měli trpkou zkušenost. Matku, podobně jako další příslušníky německé menšiny v Rumunsku, čekala těsně po druhé světové válce deportace do jednoho ze sovětských gulagů. Otec za války sloužil u Waffen-SS.
Sama Müllerová se dostala pod tlak rumunského režimu. Povídkový debut Nížiny okamžitě přepsala cenzura, v této verzi nicméně kniha obdržela literární cenu Svazu komunistické mládeže. Už svou prvotinu zasadila Müllerová do rumunsko-německého prostředí, v němž vyrostla.
Stihla ještě vydat další prózu, než přišel zákaz publikování kvůli její kritice vlády diktátora Ceaucesca. V roce 1987 odešla do Německa, kde dosud žije. Tehdejší zacházení v uprchlickém zařízení označila za absurdní, byla totiž vyslýchána kvůli podezření, že je rumunskou agentkou.
Pro a proti režimu
Müllerová přitom Rumunsko opustila právě kvůli obavám ze stupňujícího se pronásledování státní tajnou policií. S ní opakovaně odmítla spolupracovat, což ji stálo mimo jiné místo překladatelky ve strojírenské továrně. O to větší pro ni muselo být roztrpčení, když vyšlo najevo špiclování jejího blízkého přítele, rumunsko-německého básníka Oskara Pastiora.
I jeho osudem se totiž navíc inspirovala k románu Rozhoupaný dech z prostředí sovětských gulagů. Vyšel v roce 2009, kdy Müllerová obdržela Nobelovu cenu. Vydání knihy se Pastior nedožil, stejně jako veřejného odhalení jeho donašečství o rok později. Čerstvá nobelistka po zjištění pravdy o této části Pastiorova života vyjádřila šok a hněv, ale také smutek.
Nobelovu cenu dostala Müllerová jako teprve třetí německy píšící literát, po Güntheru Grassovi a Elfriede Jelinekové. Nicméně ze strany amerických literárních publicistů tehdy na výbor směřovala kritika, že je příliš proevropský a že mnozí z nich o laureátce v životě neslyšeli.
Müllerová pro změnu o pár let později kritizovala ocenění čínského spisovatele Mo Jena, cenu pro autora podle ní příliš servilního vůči režimu své domovské země vnímala jako „políček do tváře všem, kteří se zasazují o demokracii a lidská práva“.
Podvratný humor jako psychiatr
Právě toto téma činí z knih Herty Müllerové naléhavé a stále aktuální čtení. Lyrický jazyk v jejích dílech kontrastuje s vylíčením brutality. A prostředkem proti diktatuře je podle spisovatelky humor, nepochybuje o podvratné síle smíchu.
„Humor je psychiatr. Katastrofy jsou vždycky doprovázeny humorem. Bez humoru v náročné situaci snadněji ztratíte odstup. Humor má také svůj půvab, jakýsi druh něhy, i když je drastický. Je to také druh ochranného štítu,“ uvedla.
Řada děl Herty Müllerové vyšla v českém překladu, včetně nejoceňovanějšího Rozhoupaného dechu. Spisovatelka se také v tuzemsku účastnila osobně několika literárních akcí.
