Zhruba před dvaadvaceti lety natočila režisérka Věra Chytilová komedii dobových mravů Dědictví aneb Kurvahošigutntág o náhle zbohatnuvším buranovi Bohušovi, který si ve finále narazil na mamonem zpitomělou palici žlutou rádiovku a zlověstně nám sliboval: „Tak, a teď si vás kúpím všecky!“ Uplynulo téměř čtvrt století a je tu znovu jako ještě větší notor a vypitý blábolil, než jsme čekali. A s ním vlezlá otázka, proč se vlastně vrátil a co nám chce (promiňte), kurva, vlastně říci?
„Su boháč, su! Tož co?“ fatálně konstatoval v jedničce opilý (a to v přeneseném i vlastním slova smyslu) možnostmi, které tomu, kdo byl ve vatě, nabízel tehdejší raný, zlatokopecký kapitalismus. Takhle jsme ho opustili a nechali pracovat čas, který z něj vytvořil takovou malou českou kultovku, na kterou jsme čas od času docela rádi zavzpomínali. A mohlo to takhle klidně zůstat a fungovat dál, protože někdy je dobré nechat věci, jak jsou, dál se v nich zbytečně nenimrat a nedojit z ničeho další pokračování, které je pak logicky o ničem. Jenomže právě tohle se tentokrát stalo…
Nevím, co pudilo tak zkušeného, inteligentního, kreativního a všestranného umělce, jakým Bolek Polívka nepochybně je, aby usedl do scenáristického ústraní a samotný tam sepsal scénář na celovečerák, který je přece jen v jiné váhové kategorii nežli boďák pro televizní Manéž, když evidentně neměl nosný příběh, na němž by ho postavil. A tak se nelze divit, že (řečeno Bohušovou dikcí) „vyblul“ právě předváděný, slaboduchý a vyprázdněný slepenec, rádoby vtipně, ale marketingově nepochybně účelně nazvaný Dědictví aneb Kurva se neříká. Na tohle klíčové slovo, které ve filmu zazní ještě mnohokrát, se přece divák, zvědavý, jak to bylo dál, musí chytit.
Vidlácký milionář Bohuš v tomhle volném (ale hodně volném) pokračování postrevoluční buranské story již nějakou dobu nechlastá, což se zřejmě záhy změní, protože mu bude smutno a teskno. Setkáváme se s ním totiž ve chvíli velké ztráty, kdy pohřbívá svoji milovanou Vlastičku. Přestože v duchu děkuje každé ženě, která ho opouští, protože mu dává možnost najít si jinou, mladší, hezčí a inteligentnější, bloudí pod nočním nebem mezi ovcemi a volá její jméno. „Byla to svatá žena,“ říká mu místní farář u jejího hrobu, „ne abys začal znovu pít, Bohuši!“ A vám je jasné, že jakkoli je toto divný prolog ke komedii, zase tu bude Bohuš brzo na plech jako živoucí důkaz drsné teze, že „jediný skutečně vyléčený alkoholik je mrtvý alkoholik“, k čemuž v nerovném souboji s antabusem, který zapíjí borovičkou, nemá v jednu chvíli daleko.
Dědictví aneb Kurva se neříká je (či spíše mělo být) o tom, jak se dnes žije milionářům na moravském venkově. V Polívkově interpretaci nepochybně těžko, protože po něm, jako představiteli tohoto vzácného, ale nikoli chráněného druhu, jdou střídavě nenažraní křiváci právníci, hamižné potvory herečky, nóbl prodejci zdevastovaných nemovitostí, vlastní dcera, která ho šoupne do „odmašťovny“, a v neposlední řadě i mrtvá nebožka, která v pravidelných intervalech toporně napochoduje na scénu ze záhrobí, což Bohuše zpočátku bytelně rozhodí a později už jenom vytáčí („Proč se mi pořád, kurva, zjevuješ?!“). A také se tu sem tam samovolně vzepne voda v bazénu, nekontrolovaně se rozkmitá koňský trenažér a místní kovbojové z legrace střílí na místní děti a nutí je za kilo teatrálně předstírat smrt ve vysoké trávě. Nikdo neví proč, z jakého popudu a za jakým účelem se tohle děje, a nikdo to nikomu také nevysvětlí.
Postupně na scénu přijdou a posléze odejdou skoro všechny postavy z jedničky, včetně Karla Gotta, který na úvod vtipně řekne: „Hezký den, přátelé, já se jmenuji Karel Gott a snesl jsem se z nebe“ (rozumějte vystoupil z helikoptéry). Té si tu užijete jako v akční bojovce, protože létání si oblíbil i Bohuš, zřejmě proto, aby kameraman Michal Krejčí mohl pořídit spektakulární krajinářské panorámy. Ostatně v plné parádě se jeho kamera předvádí hned ve skvělé úvodní topografické kompozici, která vzbuzuje posléze nenaplněné očekávání, že za touto parádní formou bude i nějaký smysluplný, konzistentní a odněkud někam jdoucí obsah.
Ten ovšem Polívkův fragmentovitý, jen chatrně soudržný a na náhodu spoléhající scénář s vlažnou zápletkou a několika vedlejšími motivy nenabízí. Talentovaný režisér Robert Sedláček (Pravidla lži, Rodina je základ státu) tentokrát nevede marný boj a nehledá ve scénáři to, co tam není, disciplinovaně točí vatu a sem tam se položí do bonmotu typu „Nejkrásnější pohled na policii je z koňského hřbetu“, vtipné repliky („Tenhle stůl je obsazený.“ - „Tak ho odnes a přines jiný!“) či situačního fóru, popisujícího, jak prostřednictvím satelitu zjistit, zda plešatíte, nebo jak zlikvidovat taneční soutěž, kde vedle sebe sedí staré (Vlastimil Harapes) a nové (Lucie Borhyová) celebrity. Všichni a všechno, co může tenhle opus pomoci prodat, je dobré. Product placement, jenž se stal již téměř neodmyslitelnou součástí (nejen) českých snímků, tu není subtilně maskován, ale na férovku přiznáván v rozmanitém portfóliu.
V castingu, který se snažil angažovat co nejvíce současných tuzemských hvězd, si tu slizké ústřední záporáky v téměř karikující zkratce zahráli Karel Heřmánek a Ivana Chýlková, v roztomilém, byť již poněkd obehraném aranžmá vystoupil Arnošt Goldflam a v nevděčné a toporně aranžované roli nebožky, která chodí ze záhrobí stavět Bohuše do latě, ozdobila tenhle projekt svojí účastí i Dagmar Havlová. Bolek Polívka tu pak jednoznačně dokazuje, že je rozhodně lepší herec nežli scenárista, a téměř permanentně v lihu naloženému, hořkoúsměvnému lidovému kecálistovi Bohušovi dodává šťávu a charisma, jež ho činí alespoň trochu zajímavým, životným a (ne)snesitelným.
Kardinální otázkou je, proč si Bolek Polívka dobrovolně naložil celý scénář, proč rezignoval na případného spoluautora nebo alespoň slušného dramaturga, který by odboural hlušinu a zřetelněji vymezil téma a jeho dějový oblouk. Opět se tu potvrdilo, že legend, podobně jako drátů spadlých na zem, je lépe se nedotýkat. Děj, který nemá obsah, a obsah, který nemá děj, je blbá kombinace, kterou jen mírně kompenzuje rafinovaně zařazený závěrečný koňský song Kostnatá pata mě dloubá do žeber… Nicméně když vezmeme v úvahu, že na Dědictví aneb Kurvahošigutntág přišlo nějakých osm set tisíc diváků a současné Troškovy Babovřesky jsou (zatím) na šesti stech tisících, myslím si, že tohle velké a ničím zásadnějším nenaplněné Polívkovo sólo může být jednou z nejnavštěvovanějších ptákovin tohoto filmového roku.
DĚDICTVÍ ANEB KURVA SE NEŘÍKÁ. ČR 2014, 106 min., od 12 let, 2D. Režie: Robert Sedláček. Scénář: Bolek Polívka. Kamera: Michal Krejčí. Hudba: David Rotter. Hrají: Bolek Polívka (Bohuš), Arnošt Goldflam (Arnošt), Ivana Chýlková (Dr. Ulrichová), Dagmar Havlová (Vlastička), Karel Heřmánek (Dr. Ulrich), Břetislav Rychlík (Francek), Anna Polívková (Bohušova dcera), Karel Gott. V kinech od 6. února 2014.
