Jmenuji se Crulic, Claudiu Daniel Crulic, narodil jsem se v moldavské Dorohoi a o třiatřicet let později zemřel na fatální následky své protestní hladovky v polské vazební věznici v Krakově. A tak jsem se vracel domů poprvé v luxusním (funebráckém) Mercedesu a se zbrusu novým umrlčím pasem číslo 0007, který si jinak už moc neužiju. Zbylo po mně nějakých sto fotografií (nikdy mně nenapadlo, že právě tahle z Itálie bude poslední), pár drobností, co se vešly do malého kufříku a tenhle příběh. Na konci svého života jsem ve třiatřiceti vypadal na sedmdesát, vážil padesát kilo, cukr měl na nule a tělesnou teplotu pětatřicet stupňů. Nebyla to žádná sláva a já už neměl sílu ani promluvit. Ale věděl jsem, že ještě jednou budu muset najít svůj hlas. Po tom, co jsem tu zažil, se mi už nechtělo zpátky, ale bylo třeba se vrátit, abyste to slyšeli, abych vám tenhle příběh mohl odvyprávět…
Než se to stalo, připomínal jeho život jízdu autobusem. Nastoupíš, někam dojedeš, na chvíli vystoupíš a tak pořád dokola. Co taky může čekat ten, kdo se narodí 18. března 1975 v typické rumunské rodině, to jest chudé a početné, který pendluje mezi tetami a tátou, jemuž připadl po rozchodu rodičů, jež se spolu pronudili až k rozvodu. Byl to slušný chlapec tenhle Claudiu Crulic, po základce šel makat do autodílny, dámám říkal rukulíbám a do telefonu se hlásil: čím posloužím?
Do Polska začal jezdit v roce 1993 se svým strejdou a vozili odtud zboží do Rumunska, kde se tehdy kupovalo cokoli, co bylo vyrobeno jinde než v Rumunsku. Když tenhle krátkodechý kšeft skončil, snažil se v Polsku najít práci v různých zastrčených myčkách, opravnách a dílnách Krakova, který mu tehdy připadal docela přátelský a cool, možná proto, že ještě netušil, že je tu také vazební věznice Montelupich, za jejímiž zdmi začne jeho krátká cesta na onen svět. Málem tu při jedné autohavárii zemřel, jakoby to bylo varování, že tohle místo pro něj není dobré a požehnané, a zůstane-li tu, nečeká ho nic dobrého. Ale znáte to. Chvíli jste zaražení, pak se otřepete, zapomenete a zkoušíte to dál. Jenomže pak přišlo léto osudného roku 2007, kdy ho nelítostný osud dohnal a srazil na kolena, z nichž se mu již nepodařilo zvednout.
Když ti nepomůže štěstí…
… nikdo jiný to za něj neudělá. Tahle fatální a neúprosná pravda ho zastihla, když byl obviněn z krádeže portmonky významného polského soudce, takže si na téhle kauze dali všichni parádně záležet. Byl přesvědčen, že snadno dokáže, že v době krádeže v Polsku vůbec nebyl, ale netušil, že jeho důkazy nebudou pro nikoho nic znamenat a jeho obhajoba nebude vyslyšena. Bylo to kruté, nespravedlivé a beznadějné. Ale kdo se zastane Rumuna a imigranta v zemi, kde vlastně nikoho nezná, když navíc vypadá trochu jako Róm, na kontě má navíc ještě nějaký ten vroubek z minulosti, konzulát jeho země mu radí, aby důvěřoval polské justici, a postižený, úctyhodný soudní úředník, ho identifikoval jako pachatele. Tyhle karty byly pro Crulica rozdány hodně špatně, takže (aby mu bylo alespoň nasloucháno) vyhlásil totální hladovku, vhodil do banku vlastní tělo, ale netušil, jak mizivou má pro ně cenu.
Jeho případ by patrně nebyl nikdy medializován a nepřekročil by ponurý stín krakovské vazební věznice, kdyby ho tento jediný možný čin zoufalé sebeobrany, mezní protest, do kterého vložil všechno, co měl, nepřivedl až k tragickému okamžiku, kdy mu nezbývalo již nic než zemřít. Byla řada těch, kteří toto seběobětování mohli zastavit, dokud byl ještě čas, dokud žila naděje. Ale všichni jen nezúčastněně přihlíželi, jakoby se jich to netýkalo, jakoby za to nemohli – jakoby za to jeden obyčejný imigrantský život nestál.
Syndrom hráče rulety…
… bylo to poslední, co Crulic prožíval. Jeho mechanismus je neúprosně prostý: Buď protest uspěje, nebo zemře. Tak jednoduchý to je příběh – tak těžká to byla volba.
Tohle všechno se ve svém animovaném dokumentu (který vlastně dokumentem v pravém významu tohoto slova není) pokusila nevšedně a zaujatě zachytit režisérka, scenáristka a producentka Anca Damianová, která tu prokázala nejen kreativní filmařský talent, ale především odvahu, a to jak profesionální (zvolená forma), tak i osobní (ani jedna z obou zúčastněných zemí nebyla z natáčení zrovna odvázaná).
Animace jí dala větší svobodu při používání výrazových prostředků, nadsázky a metafor, kterými bylo třeba překlenout evidentní absenci prokazatelných fakt, důkazů a věcně podložených argumentů. Z tohoto hlediska stojí její opus na opačném pólu nežli třeba McQueenův Hlad, který je především sugestivní biografií, zatímco animák Damianové je hodně o osobních pocitech a postojích, kterými se vás snaží spíše emotivně (nežli argumenty) přesvědčit, že je máte přijmout za své. A činí tak animovanou kresbou, která jakoby byla často záměrně vyprázdněná, až naivně zjednodušená, jakoby ji někdo jen zkusmo nahodil na papír, prostě taková jako byl samotný Crulicův život.
Animační stylizaci pak dodávají autenticitu rozpohybované koláže, používající fotografie z Crulicova „rodinného alba“, a další animační techniky, které nejsou na první pohled výtvarně oslnivé a emocionálně třeskuté, ale na druhé straně mají zvláštní, oslovující kouzlo, evokující zmačkaný moták, na kterém Crulic nejistými tahy zaznamenal své poslední svědectví.
Crulic – cesta na onen svět je mrazivá obžaloba lidské lhostejnosti, bezohlednosti a cynismu, pramenícího z moci rozhodovat o životu a smrti jiných, a to bez ohledu na to, že Crulicovo gesto bylo tak zvaně dobrovolné. A dokonce i bez ohledu na to, že tahle dodatečná obhajoba není přesvědčivě doložená dodatečnými důkazy a leckomu se může Crulic jevit i jako recidivista, který jen hazardoval se svým životem a prohrál. V téhle nevšední, sevřené, unikátní a zvláštním způsobem monumentální a silné výpovědi je hodně smutku, bezvýchodnosti, ironie i sarkasmu a také hodně smutné pravdy o tomto nezdravém světě – a o nás. O tom, jak málo jsme dokonalí a reflektující bolest jiných (jakkoli po Crulicově smrti odstoupil jeden ministr zahraničních věcí a několik lékařů se dostalo do problémů). A také, jak málo si tohle všechno uvědomujeme! Jak často musí někdo takhle zemřít, abychom se alespoň pokusili - být jiní?
CRULIC – DRUMOL SPRE DINCOLO. Rumunsko/Polsko 2011, 73 min., české titulky, od 12 let. Režie a scénář: Anca Damianová. Hudba: Piotr Dziubek. Hrají: Jamie Sives, Vlad Ivanov. V kinech od 10. května 2012.
