Pokaždé když někoho, koho máme rádi, opouštíme, tak sami tak trochu umíráme. A při životě nás drží jeho i naše čekání na příští setkání. Ale ona věděla, že až přijde ta chvíle, kdy ho skutečně opustí, bude to v ten den, kdy v ohlušující bílé explozi nedovolatelně zemře. A pak už nebude žádné příště, už nebude na co čekat – už nebude koho milovat, co hýčkat a čemu věřit!
Když se spojí kreativita a potřeba vyjádřit svůj postoj v interpretaci alžírského spisovatele Yasmina Khadra (který tenhle osobní a dramatický příběh napsal) a filmové transkripci libanonského režiséra a kameramana Ziada Doueiriho (jenž jeho mezinárodně vydávanou prózu převedl na filmové plátno), může vzniknout něco autentického, zaujatého a oslovujícího. A tak se také stalo.
Pojem „černá vdova“ může evokovat různé obsahy. Třeba v zásadě stereotypní filmový thriller Boba Rafelsona z roku 1987, v němž Theresa Russelová snižuje výskyt milionářů tím, že si je bere, vzápětí tráví nevystopovatelným jedem a posléze zahajuje lov na další kousek. Nebo to může být stejně zlověstný, dlouhonohý a smrtelně jedovatý pavouk Snovačka jedovatá (Latrodectus mactans), jehož samička po spáření ještě zpitomělého samce zabije, z čehož vyplývá i její hovorový název a jistá podobnost s chováním již zmiňované Theresy Russelové. A konečně, díky hodně „kreativnímu“ přístupu distributora k tvorbě názvu filmu, to může být (a také je) autentický a silně znepokojující snímek, jehož story je zarámovaná palestinsko-izraelským konfliktem a jeho teroristickými kontexty.
Je to jeho velký den, i když ještě sám netuší, jak brutálně poznamená jeho další život. Amin Jaafari je prvním Arabem, který právě v Tel Avivu přebírá výroční cenu za medicínu. Jeho práce je brilantní, jeho asimilace s židovským prostředím dokonalá a jeho momentální pocit je radostné očekávání dalších úžasných a přátelských let v prostředí, které ho přijalo a kde je mu dobře. Jeho radost nepatrně kalí jen fakt, že tu s ním v tuhle výjimečnou chvíli nemůže být (sám ani neví proč) jeho žena, která má na práci cosi zřejmě důležitějšího, zásadnějšího a neodvolatelného. Co by to tak asi mohlo být, říkáte si, že se s ním teď při tak mimořádné příležitosti šťastně nedrží za ruku, a do tohoto, vcelku logického přemítání, náhle zazní třesk vzdálené exploze, jež je počátkem kruté, nesmyslné a nepochopitelné odpovědi, na kterou nebyl Amin ani trochu připraven.
Výsledkem zničujícího teroristického útoku ve středu města bylo sedmnáct mrtvých (z toho jedenáct dětí) z nichž mnohé zemřely na operačním stole, u kterého stál do práce narychlo povolaný Amin s rukama od krve, smutkem a hořkostí v srdci a také stále neodbytněji se vracející otázkou, kde je v takovýchto vypjatých chvílích jeho milovaná žena Siham? Co ji zdrželo, proč se stále nevrací z návštěvy příbuzných v Nazaretu a nestojí vedle něj, když ji nejvíc potřebuje. Identifikoval ji v márnici, kam ho už doprovázeli zachmuření izraelští zpravodajci. Zbylo po ní jen sežehlé torzo přetrženého trupu, které už nebude nikdy objímat, výmluvně vypovídající o tom, že sebevražedně omotané výbušninou, bylo centrem devastující exploze. V tu chvíli Amin ztratil všechno, co miloval, čemu věřil a pro co žil. A přestože v jeho životě už nikdy nic nebude jako dřív, chce nalézt odpověď. Tak se, posedlý utkvělou představou podívat se do očí těm, kteří jí tohle provedli, vymyli její mozek a jako kata dalších poslali na smrt, vydal hledat špinavou a bolestnou pravdu, která ale už nic nemůže vrátit zpátky. Čeká ho těžká, nepříjemná a nepřátelská cesta zpět, po jejích sotva znatelných stopách, do míst, o kterých netušil. A cítí, jak se na téhle bolavé cestě stává pro všechny (ať stojí na jakékoli straně) nevítaným, nepřátelským, podezřelým a nepohodlným. Ale i to málo, co se mu na ní podaří odhalit, pro něj bude nakonec hodně znamenat…
Doueriho Černá vdovaje silný a oslovující film o mezní, vypjaté situaci, odvyprávěný bez velkých a rozmáchlých gest a přesto sugestivně vypovídající o tom, čím vším můžeme být poznamenaní, jak obtížně svá stigmata neseme a jak jsme silní, slabí a hlavně rozdílní. Je to film o tom, jak je náš život plný pastí a nástrah, a jak jediné, jak se tomu můžeme bránit, je spoléhat vždy jen na nejhorší alternativu. Je to komorní studie radikální jinakosti, jež ve fiktivním příběhu zrcadlí mnohé z autentické reality našeho stále do sebe zaklesnutého a nesmyslně bojujícího světa. Je to vlastně docela komorní, fiktivní příběh, vypovídající o jedné osobní tragédii, zdánlivě nicotné a okrajové, na pozadí velkého konfliktu, která tento ovšem pronikavě obnažuje a dodává mu smutnou a tragickou plnokrevnost osobně prožitého. A jakkoli jsou etnické, náboženské, kulturní, či chcete-li obecně civilizační parametry zraňujících a zraňovaných smutných hrdinů této bezvýchodné story pronikavě vzdáleny našim, středoevropským parametrům, jsme schopni s nimi jejich traumata, ztráty i naděje nejen vnímat, ale také sdílet a prožívat.
Civilně a přitom neobyčejně sugestivně zjišťujeme, jak těžké i snadné zároveň je nechat se omotat výbušninou a v kavárně potom odpálit. Jak nenápadné a také nezvratné může být tiché směřování k onomu fatálnímu okamžiku, kdy člověk, jenž dostal požehnání od svého šejka, překročí práh, nezvratně se rozhodne a stane se pro jedny vyvrhelem a pro jiné oslavovaným mučedníkem. U nás vcelku neznámí herci, mezi nimiž dominuje Ali Suliman v ústřední roli, odehráli v přesné, neokázalé režii Ziada Doueiriho (jenž možná až příliš hýří flashbacky) své figury bravurně, přesvědčivě a mrazivě věrohodně. Jakoby netočili fikci, ale spíše dokumentární rekonstrukci něčeho, co se takhle nějak skutečně stalo.
Koprodukčně široce rozkročený snímek (Belgie, Francie, Egypt, Katar, Libanon) zabodoval v loňském roce třeba na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu, odkud si odnesl Speciální uznání poroty. A je jenom dobře, že se našel distributor, který ho z festivalových projekcí posouvá do standardních kin. Patří tam, protože planě nenabízí laciná řešení, ale budí z letargie a nastoluje neklid a znepokojení. Patří tam, proto, že má co říci o tomto neustále rozdělovaném a devastovaném světě a jeho umanutých obyvatelích, kteří dělají to nejhorší, aby byl lepší - a to přece nemůže nikdy dobře dopadnout! A také tam patří proto, že nám připomíná, že pokaždé, když opouštíme někoho, koho máme rádi, tak sami tak trochu umíráme…
ČERNÁ VDOVA/THE ATTACK- Francie/Belgie/Libanon/Egypt/Katar 2012, 102 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Ziad Doueiri. Scénář: Ziad Doueiri, Joelle Touma (podle knihy Yasmina Khadra). Kamera: Tommaso Fiorilli. Hudba: Éric Neveux. Hrají: Ali Suliman (Amin Jaafari), Evgenia Dodina (Kim), Reymond Amsalemová (Siham Jaafariová), Uri Gabriel (kapitán Moshe), Ruba Sazameh (Faten), Karim Salem (Abel). V kinech od 1. srpna 2013
