„Pro radost si hraji celý život,“ odvětí na otázku, zdali má ve své současné funkci ředitelky Plzeňské filharmonie čas chopit se nástroje, který s ní byl neodmyslitelně spjat už odmalička, a zahrát si jen tak pro potěšení. Lenka Kavalová je první ženou v čele tohoto tělesa, v jehož režii letos poprvé probíhá velký kulturní svátek západočeské metropole, Smetanovské dny. Nejenom o nich, ale i o svém „miminu“, dámském komorním salonním orchestru Flores de Praga, či o tom, zda musela vyměnit „cello za čelo“, se rozpovídala v rozhovoru pro portál ČT24.
Byla jste pro mne vzorem skvělého učitele. Dokázala jste totiž ve svých svěřencích vzbudit čiré nadšení pro hudbu, a to natolik, že nikdy nebylo potřeba přísného pohledu, zvednutého ukazováčku či dokonce bouchnutí smyčcem, ať už do čehokoliv. Malé violoncellisty jste dokázala namotivovat nejenom výběrem repertoáru šitým přímo jim na tělíčka a jejich cellíčka, ale i empatickým přístupem. Vlastně i ty velké. Působí toto kouzlo i ve vaší současné funkci ředitelky Plzeňské filharmonie? Platí tento přístup i na vaše současné kolegy?
Jen jestli to nebylo tak, že jsem těch devatenáct let měla štěstí na žáky… Vždycky jsem se snažila a snažím motivovat a nastavovat směr. To, jakým způsobem jej kdo využije, mohu ovlivnit jen do určité míry. U těch malých je to snadné. Je potřeba jim otevírat nové a nové obzory tak, aby si zkušenosti mohli postupem času skládat jako mozaiku, ze které nakonec bude malebný obraz kvalitního člověka. A když mu to ještě k tomu na to cello šlo, byla to úžasná kombinace. V těch, kterým to tolik nešlo, jsem se snažila alespoň pěstovat pozitivní vztah k hudbě. S vámi „velkými“, kteří jste si zvolili vlastní profesní cestu, to byla práce jiná, byli jste mými partnery. Byť jsem vám neslevovala, mnohé jsem se od vás naučila. Myslím, že jsme byli dobrá parta. S mnohými žáky i rodiči se stýkáme dodnes… Ve filharmonii je to trochu jiné. Orchestr je živým organismem a žije takovým pospolitým životem. Komunikace neprobíhá jen v rovině k jedincům, ale - a to zejména - k celku jako takovému. I když každého vlastně vnímám velmi individuálně.
Lenka Kavalová (nar. 1971) absolvovala violoncello na plzeňské konzervatoři, své hudební vzdělání dále rozšiřovala na mistrovských kurzech Maurice Gendrona v Paříži, studiem a semináři komorní hry na AMU v Praze. V roce 2001 promovala na FF UK v Praze, kde vystudovala muzikologii. Podílela se na divadelních projektech v Paříži, Německu a USA. Za více než dvacet let své koncertní činnosti vystoupila v nejrůznějších zemích a světadílech, z nichž jmenujme Japonsko, Jižní Koreu, Brazílii, Chille, USA, Španělsko, Portugalsko, Itálii, Německo, Rakousko, Slovensko, aj. V roce 1994 založila dámský komorní soubor Flores de Praga, jehož je uměleckou vedoucí. Její praxe v oblasti hudebního managementu je dlouhá dvě desítky let. Působila jako manažerka v Sonata Arts Agency Prague. Po dlouhá léta je činná i pedagogicky. V současné době přednáší Hudební management na Konzervatoři v Plzni a od roku 2009 zastává post ředitelky Plzeňské filharmonie.
Svého času jste ve filharmonii působila jako violoncellistka. Berete přátelské vztahy s kolegy z orchestru, které jistě mezi vámi panovaly, ve své pozici jako výhodu, nebo nevýhodu? A vůbec zasvěcenost a bezprostřední znalost prostředí, o kterém teď de facto rozhodujete… Slušně řečeno, snadněji se neshodnete s člověkem, se kterým si tykáte…
Ve filharmonii jsem nikdy nepůsobila trvale. Pravdou je, že jsem do orchestru docházela jako hostující umělec – výpomoc. Byl to tehdy ještě Plzeňský rozhlasový orchestr. Byla to pěkná éra, ráda na ni vzpomínám. Od té doby se mnohé ale změnilo, jak v organizační struktuře, financování, tak v personálním obsazení. Přesto tam někteří kmenoví hráči jsou stále. Snažím se domluvit se všemi, nastavovat rovná pravidla a nenastavovat hráčům podmínky, které by se nelíbily mně, kdybych seděla ne jejich místech. Snad se nám ta společná komunikace i daří.
Jste vůbec první ženou, která řídí Plzeňskou filharmonii. Jak se vám líbí v hudebně-manažerském světě?
Do filharmonie jsem přišla z managementu, takže to prostředí je mi vlastní, práce je kreativní a líbí se mi. I když – a to si myslím, že by kolegové ředitelé ostatních českých orchestrů potvrdili - občas kromě radosti přináší i stres…
A jistě ho není pomálu. Neobávala jste vstoupit na poměrně tenký led, na kterém filharmonie balancovala kvůli finanční situaci? V roce 2009 byly dotace od krajského úřadu sníženy natolik, že po výplatách nezbývaly prostředky na provoz…
Tak na tenkém ledě se pohybujeme v podstatě stále, s každou žádostí o dotaci či grant. Ten rok 2009 byl opravdu složitý a zatěžkávající. Dokonce jsem musela začít zpracovávat i krizový plán. Nevypadalo to vůbec pěkně. Nakonec jsme se s Plzeňským krajem nějak dohodli. Pro letošní rok nám Plzeňský kraj zkrátil finance o 2 mil. korun, což může mít negativní dopady. Věřím ale, že se v průběhu roku pro nás peníze najdou, stejně jako loni. Ten orchestr je reprezentativní a má za sebou, kromě celé řady nahrávek, v neposlední řadě také důležitou historii.
Plzeň se pyšní titulem Evropského hlavního města kultury 2015. Podařilo se i díky tomu zlepšit přísun financí pro filharmonii?
Samozřejmě, že otázku financí Plzeň teď řeší dost intenzivně. Pro rok 2015 jsme ve čtyřletém grantu na činnost filharmonie získali o milion korun více. Pakliže nám dotace od města nebude zkrácena a budeme mít i dostatečnou podporu Plzeňského kraje, můžeme zkvalitnit dramaturgii, pozvat dobré sólisty a dirigenty, a výrazně tak podpořit titul Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015.
Pomalu nám končí Smetanovské dny, které patří k největším kulturním svátkům Plzně. Program třiatřicátého ročníku nabídl opravdu pestrou směs hudebních stylů, kromě klasické hudby také swing, jazz nebo elektronickou hudbu. Bylo prvotním úmyslem při tvorbě programu zacílit na co největší počet posluchačů a jejich rozličné „chutě“, nebo máte i vy sama pocit, že tradiční repertoár potřebuje jisté oživení?
Třiatřicátý ročník festivalu Smetanovské dny v Plzni se odehrál poprvé v režii a organizačně pod Plzeňskou filharmonií. Těžištěm projektu a dramaturgickým záměrem byla a pro příští ročníky zůstane originální mezioborovost. Hudební dramaturgie pak reflektovala na dobu Bedřicha Smetany a okolnosti vycházející z této doby, určitým způsobem se do ní promítnul vztah k Plzni a v neposlední řadě téma mezioborového sympozia, které se zabývalo fenoménem historických fikcí a mystifikací v české kultuře 19. století. Pro příznivce dalších žánrů byla dramaturgie obohacena o zajímavý doprovodný program, přičemž jsme nezapomněli ani na děti. Nabídli jsme dvacet hudebních produkcí, z nichž čtyři byly napříč žánry. V těchto čtyřech jsem záměrně cílila na různé skupiny posluchačů tak, abychom postihli co nejširší vzorek. Chtěli bychom do budoucna přilákat i takové posluchače, kteří po návštěvě některého koncertu z tzv. off programu zavítají i na ten ryze klasický. Myslím, že se nám to v některých případech i podařilo.
Zrcadlí se v programu i váš osobní zájem? Vystoupil například violoncellista Denis Shapovalov…
Denis Shapovalov je prvotřídní violoncellista odchovaný věhlasnou ruskou školou, vítěz Čajkovského soutěže v Moskvě, jehož mentorem byl Mstislav Roztropovič. Violoncello patří k předním sólovým, ale také velmi fyzicky náročným nástrojům a já mám vždycky radost, když se snoubí um, cit, elegance i ta neoddiskutovatelná dřina. On byl v Čechách poprvé a úplně nadšený. Myslím ale, že publikum více. Festival ale zakončí pod taktovkou Tomáše Braunera vynikající izraelský houslista Hagai Shaham s Pražskou komorní filharmonii. Není to tedy můj osobní zájem, jak by se mohlo zdát, ale profesní. Jde mi v první řadě o dramaturgickou a uměleckou úroveň festivalu. A že mám k cellu blízko? To pochopitelně ano.
A máte vy sama ještě čas chopit se violoncella? Vystupujete se svým dámským komorním salonním orchestrem Flores de Praga, máte i pro něj dostatek prostoru ve svém zaplněném diáři?
Času mám o mnoho méně, ale cvičit po večerech či brzy ráno zatím stíhám. Je to otázka organizace času a přesného denního pracovního plánu, který si pravidelně a s předstihem utvářím. Vybírám si komorní projekty, na které se stihnu připravit. Tak třeba z těch posledních to byly smyčcové sextety Dvořáka, Brahmse a Korsakova, které jsme minulý měsíc s Pražským sextetem provedli ve Valencii, Barceloně a dalších španělských sálech. A Flores de Praga? To je moje mimino. Trochu mne mrzí, že na něj nemám teď dostatek času.
Máte tedy vůbec čas zahrát si jen tak pro radost?
Jak to myslíte? Já si hraji pro radost celý život!
Co vás baví kromě světa hudebního? Vím o kolečkových bruslích, je ještě něco dalšího?
Trocha vlastní literární činnosti, vaření, spánek, rychlá chůze, inteligentní humor a dobré víno.
Jako členku orchestru vás živily především ruce, v manažerské pozici si mohou trochu odpočinout. Ale srdce, to dáváte do všeho, co děláte. V tom já osobně vidím tajemství vašeho úspěchu. Máte v hudební branži vůbec ještě nějaké své nesplněné sny, ještě něco na srdci?
No přece spoustu dalších krásných kreativních plánů!
Plzeňská filharmonie
byla založena v roce 1946 pod názvem Plzeňský rozhlasový orchestr. Na svém kontě má množství koncertních turné po státech Evropy a Severní Ameriky a vystoupila na prestižních koncertních pódiích, jako je mnichovský Herkulessaal, velký sál Berlínské filharmonie či Dvořákova síň Rudolfina. Orchestr spolupracoval s hvězdami operního nebe, s Jonasem Kaufmannem, Ramonem Vargasem nebo Montserrat Caballé. Vedle své hudební činnosti v Plzni a regionu se orchestr často věnuje nahrávání pro Český rozhlas i zahraniční partnery. Má za sebou stovky nahrávek od baroka po současnost.
