ROZHOVOR. Býval dvorním poetou diktátora, dnes je uprchlíkem. Čang Čin-song, básník zesnulého severokorejského vůdce Kim Čong-ila, popsal svůj útěk z KLDR v knize a také na konferenci Forum 2000 v Praze, kde poskytl rozhovor České televizi.
Bývalý básník Kim Čong-ila: Režim v KLDR by mohl padnout do šesti let
Rozhovor s Čang Čin-songem (zdroj: ČT24)
Svůj útěk ze Severní Koreje popisujete v knize Milovaný vůdce. Mohl byste ho popsat i nám?
Do Jižní Koreje jsem uprchl přes řeku Tuman, to znamená přes Čínu, odkud se mi zhruba po měsíčních peripetiích nakonec podařilo dostat.
Váš příběh zní neuvěřitelně. Je kniha autobiografická, nebo je v ní i nějaká fikce?
Knihy, které vycházejí jménem severokorejských uprchlíků, ve většině případů píšou zahraniční autoři. Jsem spisovatel, svůj příběh jsem tedy sepsal sám a následně byl přeložen do cizích jazyků. Nepsal jsem ho z nenávisti vůči Severní Koreji, ale v podstatě z lásky k rodné zemi. Původním záměrem nebyla kritika severokorejského režimu, chtěl jsem jen z pozice prostého severokorejského občana napsat své zážitky, svůj životní příběh.
Vzpomínat na to, co jste zažil v Severní Koreji, pro vás určitě není jednoduché. Přesto, pokud vzpomínáte, jaký obraz se vám vybavuje?
Myslím, že je přirozené, že nejčastěji myslím na lidi, které jsem v Severní Koreji zanechal, a s tím jsou tedy spojené i vzpomínky na místa a na čas, který jsem s nimi trávil. Vlastně i po mém příchodu do Jižní Koreje žiji s tím, že není správné, abych byl šťastný, protože i když se mám dobře, nemůžu se o to podělit se svými přáteli a příbuznými. Je to takový život, ve kterém se nemůžu nebo nechci smát a nemůžu být šťastný.
Při útěku jste měl problém dostat se z Číny do Jižní Koreje. Co pro vás tehdy bylo nejtěžší? Čínská vláda severokorejské uprchlíky posílá zpátky, byli vám ale ochotni pomoct Jihokorejci?
Když jsem utekl do Číny, severokorejská státní bezpečnost za mnou vyslala celé komando. Tím, že bylo vysláno poměrně dost lidí, povšimla si toho i jihokorejská zpravodajská služba, takže věděla, že se něco děje nebo že pravděpodobně uprchla osoba důležitá pro severokorejský režim a zpočátku se mi nejspíš snažila nějakým způsobem pomoct.
Až po příchodu do Jižní Koreje jsem se dozvěděl následující: V době, kdy jsem uprchl, byl na jihu u moci levicově orientovaný prezident, který měl velký zájem na zlepšení vztahů se Severní Koreou a nechtěl ji žádným způsobem provokovat. Proto zpravodajským službám přišla instrukce, aby v podstatě daly od mé kauzy ruce pryč.
Bylo to pro mě velice obtížné, protože jihokorejská vláda se ode mě odvrátila, v patách mi bylo severokorejské komando a pronásledovaly mě i čínské represivní složky.
Psychicky na tom celém bylo nejhorší, že když jsem žádal o pomoc korejský konzulát nebo Jihokorejce, kteří pobývali v Číně, vlastně jsem žádal ve své mateřštině své soukmenovce, a přesto mi byla odepřena pomoc. Uvědomil jsem si, že budu muset něco vymyslet sám. Nakonec mě napadla možnost zkontaktovat jihokorejská média – zvláštní zpravodaje, kteří pobývali v Číně. Slíbil jsem jim, že jim exkluzivně poskytnu informace, což se nějakým způsobem doneslo tajným službám a ty usoudily, že by byl ještě větší problém, kdyby mě vytěžila média dřív než zpravodajská služba. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se do Jižní Koreje dostal v porovnání s jinými uprchlíky relativně snadno.
Jak útěk ovlivnil vaši tvorbu? V Severní Koreji jste byl uznávaným básníkem, tvoříte ještě poezii?
Můj útěk ze severu nebyl útěkem ze severokorejského politického systému. Spíš šlo o útěk z vůdcovského systému, kde byla jediná ideologie, která omezovala svobodu tvorby. Je trochu paradoxní, že v době, kdy jsem žil v tom nejhorším myslitelném režimu, veškerá moje tvorba spočívala v jeho vychvalování, a poté, co jsem se ocitl ve společnosti relativně svobodné a demokratické, naopak tíhnu spíš ke kritickému tónu.
Myslíte si, že by Západ nebo vůbec svět měl udělat něco pro to, aby se v KLDR změnil režim? Měl by se více angažovat a jak?
Nejprve bych chtěl vyjádřit svůj trochu kritický názor k zahraniční politice vůči Severní Koreji. Dřívější politika byla rozporuplná v tom, že byla kritická vůči severokorejskému režimu, ale na druhou stranu usilovala o spolupráci. Pokud jde o politiku EU, navrhoval bych, aby běžela po dvou paralelních liniích: politika vůči severokorejskému režimu a souběžně politika vůči prostým severokorejským občanům – aby KLDR nebyla brána jako celek, ale aby se důsledně rozlišovalo mezi režimem a občany.
Severokorejský vůdce Kim Čong-un
Myslím, že omylem, kterého se dopouštějí zahraniční země ve vnímání Severní Koreji, je, že Severní Koreu vnímají jako stát – a stát se obvykle řídí ve své politice zájmy občanů, ať už je to v oblasti diplomacie nebo bezpečností politiky. Jenže Severní Korea je v tomto jiná, protože cílem veškeré státní politiky není prosperita občanů či země jako takové, ale jediným cílem je udržení diktátorského režimu, a tomu je podřízeno vše.
Vy jste se setkal i s Kim Čong-ilem. Jak na vás zapůsobil? A i když jste utekl, ještě než se k moci dostal Kim Čong-un, mohl byste tyto dva diktátory srovnat?
Moje setkání s Kim Čong-ilem bylo první příležitostí, kdy u mě v nitru došlo k prozření, k vnitřnímu rozbití toho zbožštělého kultu osobnosti. Kim Čong-il většinu svého života nežil jako člověk, ale žil jako vůdce. Obyčejný lidský život vyměnil za politickou moc, tím, že se stal diktátorem, se zbavil velké části lidskosti. Jako vůdce sice uspěl, ale jako člověk za to musel zaplatit velkou cenu.
Kim Čong-un tím, že se dostal na vrchol moci velmi mladý, ještě než stihl nasbírat životní zkušenosti, tak byl uzavřen v symbolu vůdce. Mám-li být upřímný, s dynastií Kimů svým způsobem soucítím. Lidsky je mi jich v podstatě líto, protože svůj život vyměnili za politickou moc.
Jak vidíte budoucnost Severní Koreje? Je něco, co by mohlo přispět k pádu moci Kim Čong-una?
Diktátorský režim se drží u moci už poměrně dlouho, ale může padnout ve velice krátkém čase. Podle mého názoru už k žádnému dalšímu dynastickému předání moci nedojde a třetí generace už je poslední.
Kim Ir-sen a Kim Čong-il žili obklopení kultem osobnosti, ale u Kim Čong-una je vidět, že navzdory intenzivnímu vymývání mozků se jej nedaří postavit na úroveň jeho předchůdců a že je čím dál větší práce kult osobnosti udržovat a přiživovat.
Podle mého názoru je tedy Kim Čong-un nejen sirotek kvůli tomu, že nežijí jeho rodiče, ale je i sirotek politický, protože nechal odstranit dokonce i jediného z lidí, kteří by mohli tvořit jeho mocenskou oporu – Čang Song-tcheka. Z vnějšího pohledu se zdá, že se Kim Čong-unovi bez problémů podařilo navázat na systém předchůdců, ale už v podstatě není skutečným vůdcem, spíš jen ze setrvačnosti funguje vůdcovský systém, jehož je symbolem. Takže podle mého názoru v horizontu čtyř až šesti let by mohlo dojít ke zhroucení režimu.