Je prokázáno, že lavinu může spustit jediný výkřik. Tak málo stačí, aby se mohutné masy sněhu utrhly a vydaly se na svoji ničivou pouť, kterou už pak nic nedokáže zastavit. O co razantnější reakci pak může vyvolat rána klackem, po které jedenáctiletý chlapec vyplivne dva zuby. A co všechno může spustit zpočátku kultivované vyjednávání na téma „váš kluk praštil našeho kluka“ a snaha dobrat se toho, jak (či zdali vůbec!) to lze napravit. Kam až může dovléci Bůh masakru dva manželské páry, které ho nechtěně proberou a pustí ze řetězu?
Většina z nás určitě někdy zažila nějakou nečekanou, nepříjemnou a vypjatou situaci, v jejímž průběhu se člověk sám sebe naštvaně ptá: Proč tu jsem a co tady proboha dělám? Ten bezmocný pocit, že je v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a v danou chvíli už s tím nepohne. To udivené zjištění, že se sem přece původně přišel přátelsky dohodnout a teď má nepřekonatelnou chuť dát někomu pořádně do držky. Ten odevzdaný pocit, že už to nemá ve vlastních rukou, ale je nesen agresivní vlnou, jíž vzedmul všudypřítomný Bůh masakru, který plíživě čeká na svoji příležitost, a když mu dáte šanci, nezaváhá a dává vám pořádně zakouřit. Tak jako vytočeným hrdinům tohoto malého příběhu, z něhož mohou vzejít nedozírné následky.
„Já jsem prchlivej prevít!“
Natočit konverzaci čtyř lidí, řešících prakticky po celou dobu v kulise jednoho (v ateliéru postaveného) bytu nedávný konflikt dvou kluků, přičemž nejakčnější scénou je, že Kate Winsletová poblinká monografii Oskara Kokoschky a manželovy kalhoty, se zdá být na první pohled sebevražedný projekt, který nemůže vyjít. Když ovšem (při druhém, bližším pohledu) zjistíte, že autorkou divadelní dramatické předlohy je jedna z nejhranějších francouzských autorek Yasmina Rezaová a filmového přepisu se pár měsíců po svém propuštění ze švýcarského domácího vězení ujal filmově neukojený Roman Polanski, začnete opatrně couvat, protože tohle je hodně silná základní sestava. A když se pak zblízka mrknete ještě jednou a dojde vám, že tuhle smíšenou a vyhecovanou čtyřhru si spolu zahrají zkušené deblové páry, manželé Longstreetovi (Jodie Fosterová, John C. Reilly) a Cowanovi (Kate Winsletová, Christoph Waltz) a na empajr se vyškrábe Bůh masakru, který má vždycky poslední slovo, začnete mít tušení, že tady by se mohlo urodit něco proklatě zajímavého a zároveň neokázalého, co by se mohlo snadno přehlédnout. A to by byla škoda.
Neboť jakkoli vám bude záhy jasné, o co tu půjde, co se bude rozkrývat a obnažovat (byť si tu nikdo nesundá ani polobotky), jakkoli bude po pár vracečkách zřejmé, že nikdo z nich není takový, jaký se předvádí, aby nevyšlo najevo, kým ve skutečnosti je, stejně budete napnuti, kam až budou ochotni zajít, kde (či zda vůbec) existuje hranice, kterou už nebudou chtít překročit a zda byl s utopeným mobilem potopen i celý jeden život. Navzdory komornímu charakteru, odvíjejícímu se na bázi konverzace, je Bůh masakru (s jistou nadsázkou řečeno) v zásadě brutální film, kde si to postupně začne rozdávat každý s každým, výchozí rozložení sil rychle kolabuje, vznikají nová, nečekaná a nepochybně pouze dočasná spojenectví a od výchozích, smířlivých replik se dospívá k radikálně novým závěrům typu
„Je dobře, že ho náš kluk zmasil!“
Z minimalistického formátu, kopírujícího půdorys divadelní scény, se zkušený Roman Polanski snaží (navzdory úsporné stopáži) vytěžit maximum. A správně sází na to, že základem dramatického vyklenutí v reálném čase vyprávěného příběhu je to, jak pronikavou proměnou projdou jeho hlavní figury, což v konečném důsledku znamená, v čem a jak budou jiné, až bude vrcholit, ve srovnání s tím, jaké byly, když do něj vstupovaly. Hodně k tomu má co říci scénář (či tak jako v tomto případě divadelní předloha), neboť chceme-li výše uvedené dramatičnosti a posunu charakterů dosáhnout slovy, musí být tato přesně a výmluvně volena. Tady měl Polanski jistotu v textu Yasminy Rezaové (ostatně proto si ho také zvolil), ale nutným předpokladem bylo, aby tato správně volená slova byla také správně a přesvědčivě vyslovena.
I tentokrát zvolil dobře, neboť ústřední (předchozími Oscary přizdobené) herecké kvarteto odehrálo své party bezchybně. A není podstatné, zda pro někoho v něm jako dominantní zaznívaly dámské hlasy elegance postupně zbavené Kate Winsletové a zaťaté intelektuálky se slabostí pro africkou kulturu, místy jako o život hrající Jodie Fosterové, nebo jízlivě hláškujícího cynika s mobilem (který začne rychle lézt všem zúčastněným na nervy) Christopha Waltze, jenž i tady kupodivu docela vystačí se svým jedním základním výrazem, a robustního Johna C. Reillyho, jenž by rád byl pokud možno normální, což je v dané sestavě prakticky nemožné.
Bůh masakru, jenž v loňském roce zahajoval Mezinárodní filmový festival v Benátkách, je čistá a „chutná“ miniatura, komorní etuda o ukrývaných stránkách našeho života, která se opírá o inteligentní předlohu s dobře napsanými dialogy, týmově synergický herecký projev a Polanského střídmou režii, která dokazuje, že celovečerák lze postavit i na konverzaci (což ostatně zhruba před půl stoletím prokázala i Virginie Woolfová). Je to komedie, která místy není až tak radostná a úsměvná, i když z ní nakonec odcházíte docela v pohodě. Možná k tomu přispívá i fakt, že (jak potvrzuje závěrečná sekvence) drsný Reilly křečka Hryzálka nakonec přece jen nezabil, takže jestli neumřel, (milé děti), žije někde v klidném zákoutí brooklynského parku dodnes.
THE CARNAGE: Francie, Německo, Polsko 2011, 79 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Roman Polanski. Scénář: Yasmina Rezaová, Roman Polanski. Kamera. Pawel Edelman. Hudba: Alexandre Desplat. Hrají: Jodie Fosterová (Penelope Longstreetová), Kate Winsletová (Nancy Cowanová), Christoph Waltz (Alan Cowan), John C. Reilly (Michael Longstreet), Elvis Polanski (Zachary Cowan), Eliot Berger (Ethan Longstreet). V kinech od 26. ledna 2012.
